Pokračujeme v krátkém seriálu o rozdělávání ohně. Ze zcela jiného soudku než všechny předchozí je křesání. Teplo v tomto případě nevzniká třením, ale nárazem dvou kusů někdy různého, někdy shodného materiálu. Nejjednodušší je použít dva kameny, zpravidla křemeny nebo pazourky.

Postup je zřejmý. Chytíme každý do jedné ruky a údery o sebe se snažíme vykřesat jiskru do troudu rozsypaného na pevné podložce o něco níž. Vypadá to velmi prostě, i tady je ovšem třeba chytit ten správný „grif“. Někdy nám totiž vylétne spousta jisker a všechny jako naschvál mimo troud, velmi často do podložky jednou rukou vrazíme, někdy nám upadne i kámen, jindy troud rozfouká vítr. Dva kameny (i když se dají v nouzi snadno najít) nejsou nejvhodnější spojení. Ani dvě „železa“.

Křesání pomocí křesadla a pazourku

Křesání pomocí křesadla a pazourku

Teprve kámen a „železo“ je ta pravá dvojice. Jako kámen je nejlepší pazourek. Když ho ztratíme, nebo rozbijeme a od obchodníků ze severu žádný nevyžebráme, poslouží i obyčejný křemen. Zkoušel jsem křesat o skálu i o kamenné schody a jde to. Je důležité, aby nejen pazourek, ale i křemen nepocházely z vody, jezera, či řeky. Má to prý špatný vliv a pazourek vysychá i několik let. Železem je myšlena nějaká ocel. Kdejaký vesnický kovář má svůj „zaručeně nejlepší“ postup na její získání. Je to však nadmíru obtížné. Často se objevují různá podomácku vyrobená křesadla, třeba z překovaných (nebo i nepřekovaných) podkovářských rašplí a pilníků.

Ocelové křesadlo a pazourek

Ocelové křesadlo a pazourek

Pro křesání je možné použít coby troud i zuhelnatělé předměty (třeba bavlnu – v nějakém obalu necháme shořet bez přístupu vzduchu kousek prostěradla, dřevo – ráno posbíráme nedohořelé uhlíky z ohniště nebo papír) a předměty nasycené různými alchymistickými výdobytky (používá se třeba rychlosůl – sanitr v bavlněné látce). Místo rozprostření těchto netradičních troudů na podložce je můžete držet přímo v dlani s kamenem. Ten, kdo se spoléhá na to, co v přírodě nenajde, může používat i křesadla z pilníků. Zuhelnatělá halena totiž chytne nejen od kvalitního křesadla, ale i od hůře zapalující pilníkové jiskry. Zde budiž vyslovena velká výhoda takových pilníkových křesadel – na jedno křísnutí vylétne větší množství jisker. Do zuhelnatělého plátna chytíte jiskru do několika vteřin. Nám otrlým stejně dobře opět poslouží i trouchnivé dřevo (opět třeba jasan), smíchané s mechem, a za křesadlo si raději připlatíme. Kvalitní křesadlo je z velmi tvrdé, prvotřídní uhlíkaté oceli. Je však také velmi křehké a snadno se rozbije. Dáváme přednost masivnímu kusu s dlouhou křesací ploškou.

Pazourek

Pazourek

Kvalitní křesadlo má hladkou křesací plochu, různé druhy vrubování jen ničí kámen. Z vlastní zkušenosti jsem přesvědčen, že vrubování nevylepší křesací schopnost. Je-li kvalitní křesadlo vybaveno vrubováním, neslouží toto vrubování patrně ke křesání, ale k rozmělňování troudu. Ke křesání pak slouží jiná hrana. Jehla u křesadel slouží k napíchnutí a přenesení jiskry.

Postup křesání je v podstatě dvojí. Buď držíme křesadlo šikmo k troudu zapřené koncem o podložku a pazourkem po něm „kloužeme“ k troudu. Skoro všechny jiskřičky nám tak skáčou do troudu. Často ale narazíme kamenem do podložky a rozsypeme si tak troud. Druhá možnost je držet kamen nejlépe tupou hranou (asi 90°) proti křesadlu asi stopu nad podložkou a pohybovat pouze křesadlem. Pohyb provádíme prudce a kamen se snažíme jen „olíznout“ křesadlem, kterým pohybujeme po kružnici, nikoliv přímo. To by jistojistě vedlo k urážení hran kamene, v horším případě k rozbití křesadla. Už jsem takhle taky nějaká rozbil, věřte mi.

Někdy jsou k vidění i různá mechanická (třeba u palných zbraní – křesadlovek) a umělecká křesadla. Pracují nejspíš úplně stejně. Obsahují pazourek (dříve se také používal o něco horší pyrit) i kus oceli. Jen jejich táta kovář byl hravý umělec a klobouk dolů před jeho uměním. Přidáním pružiny ke křesadlu vznikne mechanismus, který je připraven k okamžitému použití jediným stisknutím spouště. Taková křesadla umožňují pohodlnější obsluhu, co pobaví přátele u krbu (třeba tím, že mají tvar mrože a při pohledu vzhůru nohama obtloustlé trpaslice) nebo umožní rozdělat používáním jedné ruky. Dnes je takovým kompaktním křesadlem obyčejný zapalovač. Existují i neocelová křesadla (zkoušel jsem osobně titanovou ocel a přes první slibné dojmy nestojí za moc). Báječně fungují moderní hořčíkové tyčky.

Různé tvary křesadel

Různé tvary křesadel

Na obrázku jsou běžné tvary křesadel. U prvního a posledního hrozí uražení hrany kamenu hranou křesadla. U třetího uražení hranou nehrozí, je však tenké, a tak snadno praskne při nepřesné ráně o kámen. Výhody obou využívá druhé křesadlo. Platí však, čím delší křesadlo, tím lepší. Čtvrtý typ byl prý používán na Divokém západě a to, jak kolonizátory, tak posléze i indiány.

Křesadlo s jehlou

Křesadlo s jehlou

Křesá se o obě hrany pilníku. Nikoliv o vrubovanou plochu. Jedná se spíš o věcičku nevhodnou na cesty. Ale třeba i hospodský musí každé ráno rozdělat v krbu.

Křesadlový nůž

Křesadlový nůž

Někteří dobrodruzi používají zadní (tupou) stranu nože ke křesání. Jedná se o zvláštní nůž za tímto účelem vyrobený. Křesání není příliš praktické, ale v nouzi přijde oheň a tedy i to nejhorší křesadlo často vhod.

Špatný způsob křesání

Špatný způsob křesání

Správný způsob křesání

Správný způsob křesání

Na prvním obrázku je vyobrazeno špatné křesání. Křesadlo je příliš skloněno a pohybuje se po přímce – rozbije se o kámen a hrana kamene je příliš ostrá – uštípne se. Na druhém obrázku je vše v pořádku.

Petr