Od počátků obléhacích strojů

O konstrukci bitevních strojů starověku existuje celá kniha – Belopoiika (O metacích strojích) Filóna Byzantského. Ten napsal už ve 3. století př. Kr. první „Příručku mechaniky“ (Méchaniké syntaxis). Z původních devíti knih se dobře zachovala jen čtvrtá, která se zabývá metacími stroji.

Vznik bitevních strojů

Bezpečnější bylo ohrožovat hradby nikoli z bezprostřední blízkosti, ale ze vzdálenosti mimo dosah protivníka. Tak vznikaly (někdy na přelomu 5. a 4. století př. Kr.) různé metací stroje založené na torzním (kroutícím) principu. Jednalo se v podstatě o předimenzované luky a kuše, které vymršťovaly velké šípy či kopí (méně i kulové střely) pomocí zkroucené tětivy, vyrobené ze zvířecích šlach.

Tyto a další stroje byly zdokonalovány po celý starověk; od Řeků je, jako mnoho dalších vynálezů, převzali Římané. S popisem těchto strojů či s údaji o jejich nasazení se tak setkáváme nejen v líčení výbojů Alexandra Makedonského, ale i v Caesarových „Zápiscích o válce galské“ či ve vojenských příručkách z posledních let Římského impéria. Tak například Flavius Vegetius nás poučuje:

„Je také mimo pochybnost, že i ženské vlasy jsou stejně silné a vhodné pro tytéž palebné stroje; konečně to bylo dokázáno i římskou zkušeností z nejkritičtější chvíle: za obléhání Capitolia, když se metací stroje poškodily dlouhým a častým užíváním, a navíc byl naprostý nedostatek šlach, ostříhaly si počestné paní vlasy a nabídly je bojujícím mužům. Pomocí opravených strojů byl pak útok nepřátel odražen. Ctnostné paní totiž chtěly raději žít svobodně se svými muži i za cenu dočasného znetvoření svých hlav než s neporušenou krásou otročit nepřátelům.“

Se zánikem Římského impéria a se vznikem středoevropského typu hliněného obranného valu, proti kterému byly obléhací stroje neúčinné, došlo k jejich dočasnému odchodu ze scény.

Renesance obléhacích strojů

Znovu se bitevní stroje dostaly ke slovu až na počátku středověku. V té době se začaly stavět vysoké kamenné (a dřevěné) hradby, pro které mohly být těžké obléhací stroje opět nebezpečné. Tento vývoj pevnostního stavitelství byl způsoben změnami ve zbrojích. Ty se zdokonalily natolik, že vojáci se mohli k původním hliněným valům přibližovat už bez většího nebezpečí. Vysoké hradby s cimbuřím pro střelce a s podsebitím, umožňujícím shazování těžkých břemen a lití smůly a jiných nepříjemných látek, udržovaly vojáky opět v uctivé vzdálenosti. Proto musely přijít účinnější palebné prostředky.

O prvním použití válečných strojů na území Čech jsou zprávy již k 11. století. Obecně se lze domnívat, že trebuchet v naší podobě vstupuje do hry nejpozději v 13. století a setrvává nejméně do 15. století, kdy jej postupně vytlačují děla.

Mohly jednoduché vrhací stroje být kamenným stavbám opravdu nebezpečné? Když se podíváte na pilíře slavného velhartického mostu, jsou kruhové. Nejen díky dendrochronologii lze prohlásit, že most pochází z doby Karla IV, tedy z doby před používáním děl. Stavitel mostu si byl nebezpečnosti vrhacích strojů dobře vědom – po kruhovém povrchu střela může sklouznout. Dalším příkladem je třeba strakonická gotická věž Rumpál s břitem. I její kapkovitý tvar reaguje na obávané obří praky.

Trebuchet, na který si můžete sáhnout

U trebuchetu, který můžete běžně potkat na našich střelnicích, je jako hlavní materiál ručně otesané dubové dřevo. Kromě dubu jsme při výrobě použili ještě smrkové dřevo, jilm nebo modřín. Celý stroj je sestavený pouze pomocí dlabaných spojů a kovové části jsou (hlavně kvůli bezpečnosti) na šroubech. Na stavbě stroje pracovali 3 tesaři, jeden konstruktér a 2 kováři.

Technické parametry:

• Základna: necelých 3×3 m.
• Vrhací rameno: přes 3 metry, hází asi do pěti kil.
• Protiváha: cca 80+50 = 130 kg.

Způsoby vypouštění střely

Kožená kapsa: Jeden konec lana vedoucího od kapsy je pevně spojen s koncem ramene, druhý končí smyčkou. Po natažení ramene je projektil vložen do kapsy a volný konec lana se pomocí kovového oka a jehly připevní. Jehla je samostatným lankem také připojena k rameni trebuchetu. Délka lanka určuje, kdy dojde k vypuštění střely. Čím kratší lanko, tím dřív střela opustí kapsu a tím výš letí.

Bez kapsy („s ocáskem“): Při tomto způsobu střelby vůbec není použita kapsa. Součástí projektilu je asi 120-150 cm dlouhý ocásek, který má na konci železný kruh. Tento kruh se navlékne přímo na železný trn na špičce ramene. Po výstřelu letí projektil i s „ocáskem“, tedy s provázkem a železným kroužkem, který zajišťuje smyk – v jednom okamžiku se kruh z ramena svleče a střela opouští trebuchet. Stejně jako délka lanka u předchozího způsobu, délka ocásku určuje, kdy dojde k vypuštění k projektilu.

Používané projektily

Všechny předměty, které běžně vrháme, lítají necelých 50 m, ale konstrukce trebuchetu by teoreticky zvládla dostřel něco málo přes 70 m.

• Nejčastěji vrháme filcovou kouli, která místo klasické kapsy využívá „ocásek s kroužkem“, který jsme popsali v předchozím odstavci.
• Stejnou kouli z filcové vlny bez ocásku (uvnitř s rýží o váze 980 g) vrháme pomocí kožené kapsy.
• Hořící střela – konopným provazem opletená dubová koule velikosti grepu. V provazu je olej. Tato střela také není vrhána kapsou, ale s „ocáskem“.

Při psaní článku jsme se inspirovali (a některé informace převzali) textem na http://www.militaria.cz/cz/clanky/vojenska-technika/valecne-stroje.html. Děkujeme.