Pro pohodlnější život v přírodě (a mnohdy i ve městech) je oheň důležitý, takřka nezbytný. Zahání šelmy, můžeme si na něm opéct jídlo, hřeje prokřehlé ruce (ať už opuštěným lovcům či třeba bezdomovcům) a v neposlední řadě svítí. Jen ten, kdo je opravdu zvyklý přežívat pod širým nebem i v těch nejhorších časech, ví, jak může být rozdělávání náročné a namáhavé. Nejlepší školou je zde zkušenost a nejlepším studentem trpělivost.

Rozfoukávání ohně

Rozfoukávání ohně

Zvykli jsme si, že často stačí jen otočit knoflíkem, použít zapalovač či sirky a plamínek už plápolá. Nejen v časech dávno minulých však mají původní způsoby rozdělání ohně svoje místo. Zeptám-li se, co budete určitě potřebovat, ocitnete-li se (třeba po pádu letadla) na pustém ostrově, řeknete asi nůž. Já však nemyslel ostrov někde v Karibiku s tanečnicemi oděnými v kokosové skořápky a sukně z květů. Měl jsem na mysli ostrov někde dál od rovníku. Co takové Novosibiřské ostrovy? Trváte na noži? Teď vás asi napadne teplé oblečení nebo spíš oheň. Je několik způsobů, jak ho získat. Dovolte mi Vám je představit.

Úder blesku

První ze způsobů se používá snad jen v knihách a neuvěřitelných vyprávěních starých námořníků, totiž využití blesku při bouři. Jen málokdy máme čas čekat na bouři a jen málokdy blesk něco zapálí (a pokud zapálí, budou tam stejně dřív hasiči). Navíc při bouři často prší, což pravděpodobnost úspěšného založení ohně jen sníží.

Alchymie

Jako způsob druhý, pro nás obyčejné smrtelníky také nevhodný, uvádím alchymii. Nejrůznější barevné a smradlavé serepetičky dokáží rozdělat oheň jako mávnutím kouzelného proutku. Ovšem práce s nimi je jen pro odborníky a těžko se shání. Pro nás je tahle cesta těžko kontrolovatelná, nebezpečná a nejistá. Dnes tento způsob reprezentují obyčejné sirky, víceméně vhodné i pro amatéry. Těžko je ale hledat na pustých ostrovech.

Optika

Třetí způsob je také záležitostí ponejvíce alchymistů, vědátorů a různých experimentátorů. Mám na mysli různé kusy skel, přes něž kočka vypadá jako tygr a palec vaší nohy třeba půl metru dlouhý. Tato skla (myslím teď obyčejné lupy) jsou často velmi vzácná a drahá. Zvláště v divočině nebo ve středověku se s nimi nesetkáme. Ačkoliv se to nezdá (Vždyť ve filmech je to vždy tak jednoduché!), jejich ovládání vyžaduje jistou zkušenost. Navíc mají jeden velký zádrhel: potřebují k rozdělání sluneční svit. My však potřebujeme oheň zvláště v noci a ve špatném počasí.

Někdy můžete slyšet o nahrazení lupy dvěma vypouklými skly od hodinek, mezi které se dá voda. Účinek se prý dá ještě zlepšit, je-li ve vodě bublina. Kdo z vás nosí dvoje hodinky? A mají oboje vypouklá skla? Ne? To je smůla. Ne, ani tento způsob není nejlepší.

Seděl jsem kdysi před domem a pomocí lupy propálil díru do krabičky od rumových pralinek; můj kamarád lupou maloval do asfaltu sprosté obrázky. Vyzkoušel jsem mnohokrát, že i do dřeva se dají lupou vypalovat obrazy. Na skutečné zapálení, ne doutnání, máte šanci jen kolem poledne a ještě budete potřebovat moc dobrý troud, abyste uspěli.

Tření dřev

Pomalu se dostáváme k praktičtějším způsobům rozdělávání ohně v přírodě. Vzpomínáte si na naučné obrázky v tábornických příručkách s lukem, dřívkem a prkýnkem, kterým jsme nikdy nikdo moc nerozuměl? Pojďme si to zkusit vysvětlit podrobněji, srozumitelněji a lépe.

Tření dřev

Tření dřev

Základem úspěchu je tření. Třením vzniká teplo, to je známá věc. Víme-li jak na to, můžeme poměrně snadno dosáhnout zápalné teploty troudu. Nespornou výhodou této metody je i fakt, že všechny potřebné rekvizity poměrně snadno opatříme někde v lese.

Mechanismy tření jsou dvojího druhu. Buď uděláme drážku v prkénku a tu soustavně projíždíme hrotem klacíku sem a tam, nebo uděláme v prkénku jamku a v té hrotem klacíku točíme. Při posuvném pohybu se nám na jedné straně tvoří hromádky „vyšoupaných“ pilin. Tam vznikne jiskra a na ní nasypeme troud. Tento způsob je velmi namáhavý.

Zdá se, že je vždy výhodnější rotace klacíku (dřík) než posuvný pohyb. Prkénko i klacík jsou zpravidla zhotoveny z měkkého dřeva, například lípy. Zkoušeli jsme různé kombinace a na jinou tak úspěšnou jsme nepřišli. Rozhodně se neosvědčilo nic tvrdého a nic smolného.

Samotný pohyb provádíme buď ručně, nebo pomocí různých aparátů. Na posuvný pohyb klacíku v drážce se snad žádná vylepšení nenajdou, zato na točení vznikla celá řada důmyslných pomůcek.

Roztáčení pomocí druhého dřívka s jamkou

Roztáčení pomocí druhého dřívka s jamkou

Nejjednodušší je „kvedlání“, kdy klacík svíráme mezi dlaněmi obou rukou a pohybujeme s nimi střídavě sem tam. Je vhodné dlaně nejprve potřít něčím mírně lepivým, třeba včelím voskem. Musím Vás ale varovat, je to dřina – v mém případě nebyla snaha nikdy korunována úspěchem, respektive ohněm. Jen v největší nouzi bych to zkoušel znovu.

Kvedlání dřívkem pomocí dlaní

Kvedlání dřívkem pomocí dlaní

Daleko menší námahu vyvineme, když jednou rukou držíme klacík shora pomocí druhého dřívka s jamkou (někdo používá jako držátko kámen s vhodnou jamkou, což se mi neosvědčilo). Pomocné dřívko však děláme z tvrdého dřeva a ještě jamku, je-li to možné, namastíme nějakým tukem (používám obyčejné vepřové sádlo a do druhé dírky si ho připravím vždy pořádnou zásobu). V jamce je menší tření a klacík se snáze točí. Této části říkáme hlavice, a protože ji lze používat stále dokola, bývá často umělecky vyzdobena.

Dřívko s jamkou

Dřívko s jamkou

Druhou rukou držíme luk. Jeho tětiva je omotána kolem dříku, který je roztáčen pohybem luku. Tento způsob je jedním z nejpoužívanějších. Pod prkénko je vhodné dát rovnou podložku, třeba další prkénko. Jamka je na rozdělávacím prkénku spojena s okrajem prkénka zářezem. Každý, kdo tento způsob používá, má nějaký svůj způsob dělání zářezu. Jeden tvrdí, že má být co nejužší, jiný jej záměrně rozšiřuje. Jamku, její okolí, místo pod jamkou (tedy místo, kam se budeme rozděláváním provrtávat – podložku) i zářez zasypeme troudem.

Roztáčení dřívka pomocí luku

Roztáčení dřívka pomocí luku

Troud je sypká směs snadno hořlavých látek. I na troud má každý svůj recept. Osvědčenými typy jsou staré seno, trouchnivé dřevo snad všech stromů (skvělé výsledky mi poskytl jasan a bříza), lipové lýko, jemné části mechu nebo složitě upravované houby (troudníky).

Troud

Troud

Právě do troudu musíme chytit jiskru, která třením vznikne. Kdy je „hotovo“ zpravidla dopředu nepoznáme. Není totiž pravda, že když se kouří z prkénka, máme „chycenou“ jiskru. Zde se vyplatí točit raději déle, byť by to chvilku bylo zbytečně. Potom prudce vytáhneme dřík a opět přisypeme troud. V kopičce troudu jiskra dlouho vydrží, a tak můžeme v klidu začít rozfoukávat. I na to je třeba mít připravenou nějakou surovinu, často mech, opuštěná ptačí hnízda, seno, listí nebo trávu, kterou doutnající troud obalíme a přidržíme, abychom jej neodfoukli. Je velmi výhodné přidat tenké plátky březové kůry. Až vyšlehnou první plamínky, máme nejspíš vyhráno. Je velmi snadné získat jiskru a doutnající troud. O to složitější je rozfoukat první plamínek.

Prkénko s otvory

Prkénko s otvory

Dalšího zjednodušení můžeme dosáhnout tím, že dřík provrtáme (propálíme). Tětiva nám přestane popojíždět a můžeme vyvinout mnohem větší sílu. Ještě lepší je odvázat konce tětivy od luku a podat je někomu jinému, do každé ruky jeden konec. Pomocník potom jen střídavě tahá a společně rozděláme oheň mnohem rychleji. Stane se tak především proto, že se dá mnohonásobně zvýšit přítlačná síla na hlavici. Takto se dá oheň rozdělat do pěti minut. Je pochopitelně dobré jednu polovinu tětivy nejprve namotat na dřík. Pomocník může poté dělat delší tahy. Dřík může uvádět do pohybu i celá řada pump a různých setrvačníků. Výroba těchto zařízení je však dosti obtížná a jejich úspěšnost předčí rozdělávání lukem jen stěží. (Hlavní úskalí se projeví v okamžiku, kdy chceme, aby setrvačník umístěný na dříku udržel dřík v pohybu. Musíme mu totiž odlehčit horním přídržným dřívkem (hlavicí), aby to vůbec „utáhl“. To znamená, že máme veliké otáčky, ale malé tření v jamce. Pro zajímavost zmíním, že různé přírodní národy dotáhly pumpy až do dvojmužných zařízení.)

Provrtaný dřík

Provrtaný dřík

Každý, kdo se bude chvíli získáváním ohně třením dřev zabývat, najde si svůj „nejlepší“ způsob.

Petr