Křesadla

Pokračujeme v krátkém seriálu o rozdělávání ohně. Ze zcela jiného soudku než všechny předchozí je křesání. Teplo v tomto případě nevzniká třením, ale nárazem dvou kusů někdy různého, někdy shodného materiálu. Nejjednodušší je použít dva kameny, zpravidla křemeny nebo pazourky.

Postup je zřejmý. Chytíme každý do jedné ruky a údery o sebe se snažíme vykřesat jiskru do troudu rozsypaného na pevné podložce o něco níž. Vypadá to velmi prostě, i tady je ovšem třeba chytit ten správný „grif“. Někdy nám totiž vylétne spousta jisker a všechny jako naschvál mimo troud, velmi často do podložky jednou rukou vrazíme, někdy nám upadne i kámen, jindy troud rozfouká vítr. Dva kameny (i když se dají v nouzi snadno najít) nejsou nejvhodnější spojení. Ani dvě „železa“.

Křesání pomocí křesadla a pazourku

Křesání pomocí křesadla a pazourku

Teprve kámen a „železo“ je ta pravá dvojice. Jako kámen je nejlepší pazourek. Když ho ztratíme, nebo rozbijeme a od obchodníků ze severu žádný nevyžebráme, poslouží i obyčejný křemen. Zkoušel jsem křesat o skálu i o kamenné schody a jde to. Je důležité, aby nejen pazourek, ale i křemen nepocházely z vody, jezera, či řeky. Má to prý špatný vliv a pazourek vysychá i několik let. Železem je myšlena nějaká ocel. Kdejaký vesnický kovář má svůj „zaručeně nejlepší“ postup na její získání. Je to však nadmíru obtížné. Často se objevují různá podomácku vyrobená křesadla, třeba z překovaných (nebo i nepřekovaných) podkovářských rašplí a pilníků.

Ocelové křesadlo a pazourek

Ocelové křesadlo a pazourek

Pro křesání je možné použít coby troud i zuhelnatělé předměty (třeba bavlnu – v nějakém obalu necháme shořet bez přístupu vzduchu kousek prostěradla, dřevo – ráno posbíráme nedohořelé uhlíky z ohniště nebo papír) a předměty nasycené různými alchymistickými výdobytky (používá se třeba rychlosůl – sanitr v bavlněné látce). Místo rozprostření těchto netradičních troudů na podložce je můžete držet přímo v dlani s kamenem. Ten, kdo se spoléhá na to, co v přírodě nenajde, může používat i křesadla z pilníků. Zuhelnatělá halena totiž chytne nejen od kvalitního křesadla, ale i od hůře zapalující pilníkové jiskry. Zde budiž vyslovena velká výhoda takových pilníkových křesadel – na jedno křísnutí vylétne větší množství jisker. Do zuhelnatělého plátna chytíte jiskru do několika vteřin. Nám otrlým stejně dobře opět poslouží i trouchnivé dřevo (opět třeba jasan), smíchané s mechem, a za křesadlo si raději připlatíme. Kvalitní křesadlo je z velmi tvrdé, prvotřídní uhlíkaté oceli. Je však také velmi křehké a snadno se rozbije. Dáváme přednost masivnímu kusu s dlouhou křesací ploškou.

Pazourek

Pazourek

Kvalitní křesadlo má hladkou křesací plochu, různé druhy vrubování jen ničí kámen. Z vlastní zkušenosti jsem přesvědčen, že vrubování nevylepší křesací schopnost. Je-li kvalitní křesadlo vybaveno vrubováním, neslouží toto vrubování patrně ke křesání, ale k rozmělňování troudu. Ke křesání pak slouží jiná hrana. Jehla u křesadel slouží k napíchnutí a přenesení jiskry.

Postup křesání je v podstatě dvojí. Buď držíme křesadlo šikmo k troudu zapřené koncem o podložku a pazourkem po něm „kloužeme“ k troudu. Skoro všechny jiskřičky nám tak skáčou do troudu. Často ale narazíme kamenem do podložky a rozsypeme si tak troud. Druhá možnost je držet kamen nejlépe tupou hranou (asi 90°) proti křesadlu asi stopu nad podložkou a pohybovat pouze křesadlem. Pohyb provádíme prudce a kamen se snažíme jen „olíznout“ křesadlem, kterým pohybujeme po kružnici, nikoliv přímo. To by jistojistě vedlo k urážení hran kamene, v horším případě k rozbití křesadla. Už jsem takhle taky nějaká rozbil, věřte mi.

Někdy jsou k vidění i různá mechanická (třeba u palných zbraní – křesadlovek) a umělecká křesadla. Pracují nejspíš úplně stejně. Obsahují pazourek (dříve se také používal o něco horší pyrit) i kus oceli. Jen jejich táta kovář byl hravý umělec a klobouk dolů před jeho uměním. Přidáním pružiny ke křesadlu vznikne mechanismus, který je připraven k okamžitému použití jediným stisknutím spouště. Taková křesadla umožňují pohodlnější obsluhu, co pobaví přátele u krbu (třeba tím, že mají tvar mrože a při pohledu vzhůru nohama obtloustlé trpaslice) nebo umožní rozdělat používáním jedné ruky. Dnes je takovým kompaktním křesadlem obyčejný zapalovač. Existují i neocelová křesadla (zkoušel jsem osobně titanovou ocel a přes první slibné dojmy nestojí za moc). Báječně fungují moderní hořčíkové tyčky.

Různé tvary křesadel

Různé tvary křesadel

Na obrázku jsou běžné tvary křesadel. U prvního a posledního hrozí uražení hrany kamenu hranou křesadla. U třetího uražení hranou nehrozí, je však tenké, a tak snadno praskne při nepřesné ráně o kámen. Výhody obou využívá druhé křesadlo. Platí však, čím delší křesadlo, tím lepší. Čtvrtý typ byl prý používán na Divokém západě a to, jak kolonizátory, tak posléze i indiány.

Křesadlo s jehlou

Křesadlo s jehlou

Křesá se o obě hrany pilníku. Nikoliv o vrubovanou plochu. Jedná se spíš o věcičku nevhodnou na cesty. Ale třeba i hospodský musí každé ráno rozdělat v krbu.

Křesadlový nůž

Křesadlový nůž

Někteří dobrodruzi používají zadní (tupou) stranu nože ke křesání. Jedná se o zvláštní nůž za tímto účelem vyrobený. Křesání není příliš praktické, ale v nouzi přijde oheň a tedy i to nejhorší křesadlo často vhod.

Špatný způsob křesání

Špatný způsob křesání

Správný způsob křesání

Správný způsob křesání

Na prvním obrázku je vyobrazeno špatné křesání. Křesadlo je příliš skloněno a pohybuje se po přímce – rozbije se o kámen a hrana kamene je příliš ostrá – uštípne se. Na druhém obrázku je vše v pořádku.

Petr

Rozdělávání ohně

Pro pohodlnější život v přírodě (a mnohdy i ve městech) je oheň důležitý, takřka nezbytný. Zahání šelmy, můžeme si na něm opéct jídlo, hřeje prokřehlé ruce (ať už opuštěným lovcům či třeba bezdomovcům) a v neposlední řadě svítí. Jen ten, kdo je opravdu zvyklý přežívat pod širým nebem i v těch nejhorších časech, ví, jak může být rozdělávání náročné a namáhavé. Nejlepší školou je zde zkušenost a nejlepším studentem trpělivost.

Rozfoukávání ohně

Rozfoukávání ohně

Zvykli jsme si, že často stačí jen otočit knoflíkem, použít zapalovač či sirky a plamínek už plápolá. Nejen v časech dávno minulých však mají původní způsoby rozdělání ohně svoje místo. Zeptám-li se, co budete určitě potřebovat, ocitnete-li se (třeba po pádu letadla) na pustém ostrově, řeknete asi nůž. Já však nemyslel ostrov někde v Karibiku s tanečnicemi oděnými v kokosové skořápky a sukně z květů. Měl jsem na mysli ostrov někde dál od rovníku. Co takové Novosibiřské ostrovy? Trváte na noži? Teď vás asi napadne teplé oblečení nebo spíš oheň. Je několik způsobů, jak ho získat. Dovolte mi Vám je představit.

Úder blesku

První ze způsobů se používá snad jen v knihách a neuvěřitelných vyprávěních starých námořníků, totiž využití blesku při bouři. Jen málokdy máme čas čekat na bouři a jen málokdy blesk něco zapálí (a pokud zapálí, budou tam stejně dřív hasiči). Navíc při bouři často prší, což pravděpodobnost úspěšného založení ohně jen sníží.

Alchymie

Jako způsob druhý, pro nás obyčejné smrtelníky také nevhodný, uvádím alchymii. Nejrůznější barevné a smradlavé serepetičky dokáží rozdělat oheň jako mávnutím kouzelného proutku. Ovšem práce s nimi je jen pro odborníky a těžko se shání. Pro nás je tahle cesta těžko kontrolovatelná, nebezpečná a nejistá. Dnes tento způsob reprezentují obyčejné sirky, víceméně vhodné i pro amatéry. Těžko je ale hledat na pustých ostrovech.

Optika

Třetí způsob je také záležitostí ponejvíce alchymistů, vědátorů a různých experimentátorů. Mám na mysli různé kusy skel, přes něž kočka vypadá jako tygr a palec vaší nohy třeba půl metru dlouhý. Tato skla (myslím teď obyčejné lupy) jsou často velmi vzácná a drahá. Zvláště v divočině nebo ve středověku se s nimi nesetkáme. Ačkoliv se to nezdá (Vždyť ve filmech je to vždy tak jednoduché!), jejich ovládání vyžaduje jistou zkušenost. Navíc mají jeden velký zádrhel: potřebují k rozdělání sluneční svit. My však potřebujeme oheň zvláště v noci a ve špatném počasí.

Někdy můžete slyšet o nahrazení lupy dvěma vypouklými skly od hodinek, mezi které se dá voda. Účinek se prý dá ještě zlepšit, je-li ve vodě bublina. Kdo z vás nosí dvoje hodinky? A mají oboje vypouklá skla? Ne? To je smůla. Ne, ani tento způsob není nejlepší.

Seděl jsem kdysi před domem a pomocí lupy propálil díru do krabičky od rumových pralinek; můj kamarád lupou maloval do asfaltu sprosté obrázky. Vyzkoušel jsem mnohokrát, že i do dřeva se dají lupou vypalovat obrazy. Na skutečné zapálení, ne doutnání, máte šanci jen kolem poledne a ještě budete potřebovat moc dobrý troud, abyste uspěli.

Tření dřev

Pomalu se dostáváme k praktičtějším způsobům rozdělávání ohně v přírodě. Vzpomínáte si na naučné obrázky v tábornických příručkách s lukem, dřívkem a prkýnkem, kterým jsme nikdy nikdo moc nerozuměl? Pojďme si to zkusit vysvětlit podrobněji, srozumitelněji a lépe.

Tření dřev

Tření dřev

Základem úspěchu je tření. Třením vzniká teplo, to je známá věc. Víme-li jak na to, můžeme poměrně snadno dosáhnout zápalné teploty troudu. Nespornou výhodou této metody je i fakt, že všechny potřebné rekvizity poměrně snadno opatříme někde v lese.

Mechanismy tření jsou dvojího druhu. Buď uděláme drážku v prkénku a tu soustavně projíždíme hrotem klacíku sem a tam, nebo uděláme v prkénku jamku a v té hrotem klacíku točíme. Při posuvném pohybu se nám na jedné straně tvoří hromádky „vyšoupaných“ pilin. Tam vznikne jiskra a na ní nasypeme troud. Tento způsob je velmi namáhavý.

Zdá se, že je vždy výhodnější rotace klacíku (dřík) než posuvný pohyb. Prkénko i klacík jsou zpravidla zhotoveny z měkkého dřeva, například lípy. Zkoušeli jsme různé kombinace a na jinou tak úspěšnou jsme nepřišli. Rozhodně se neosvědčilo nic tvrdého a nic smolného.

Samotný pohyb provádíme buď ručně, nebo pomocí různých aparátů. Na posuvný pohyb klacíku v drážce se snad žádná vylepšení nenajdou, zato na točení vznikla celá řada důmyslných pomůcek.

Roztáčení pomocí druhého dřívka s jamkou

Roztáčení pomocí druhého dřívka s jamkou

Nejjednodušší je „kvedlání“, kdy klacík svíráme mezi dlaněmi obou rukou a pohybujeme s nimi střídavě sem tam. Je vhodné dlaně nejprve potřít něčím mírně lepivým, třeba včelím voskem. Musím Vás ale varovat, je to dřina – v mém případě nebyla snaha nikdy korunována úspěchem, respektive ohněm. Jen v největší nouzi bych to zkoušel znovu.

Kvedlání dřívkem pomocí dlaní

Kvedlání dřívkem pomocí dlaní

Daleko menší námahu vyvineme, když jednou rukou držíme klacík shora pomocí druhého dřívka s jamkou (někdo používá jako držátko kámen s vhodnou jamkou, což se mi neosvědčilo). Pomocné dřívko však děláme z tvrdého dřeva a ještě jamku, je-li to možné, namastíme nějakým tukem (používám obyčejné vepřové sádlo a do druhé dírky si ho připravím vždy pořádnou zásobu). V jamce je menší tření a klacík se snáze točí. Této části říkáme hlavice, a protože ji lze používat stále dokola, bývá často umělecky vyzdobena.

Dřívko s jamkou

Dřívko s jamkou

Druhou rukou držíme luk. Jeho tětiva je omotána kolem dříku, který je roztáčen pohybem luku. Tento způsob je jedním z nejpoužívanějších. Pod prkénko je vhodné dát rovnou podložku, třeba další prkénko. Jamka je na rozdělávacím prkénku spojena s okrajem prkénka zářezem. Každý, kdo tento způsob používá, má nějaký svůj způsob dělání zářezu. Jeden tvrdí, že má být co nejužší, jiný jej záměrně rozšiřuje. Jamku, její okolí, místo pod jamkou (tedy místo, kam se budeme rozděláváním provrtávat – podložku) i zářez zasypeme troudem.

Roztáčení dřívka pomocí luku

Roztáčení dřívka pomocí luku

Troud je sypká směs snadno hořlavých látek. I na troud má každý svůj recept. Osvědčenými typy jsou staré seno, trouchnivé dřevo snad všech stromů (skvělé výsledky mi poskytl jasan a bříza), lipové lýko, jemné části mechu nebo složitě upravované houby (troudníky).

Troud

Troud

Právě do troudu musíme chytit jiskru, která třením vznikne. Kdy je „hotovo“ zpravidla dopředu nepoznáme. Není totiž pravda, že když se kouří z prkénka, máme „chycenou“ jiskru. Zde se vyplatí točit raději déle, byť by to chvilku bylo zbytečně. Potom prudce vytáhneme dřík a opět přisypeme troud. V kopičce troudu jiskra dlouho vydrží, a tak můžeme v klidu začít rozfoukávat. I na to je třeba mít připravenou nějakou surovinu, často mech, opuštěná ptačí hnízda, seno, listí nebo trávu, kterou doutnající troud obalíme a přidržíme, abychom jej neodfoukli. Je velmi výhodné přidat tenké plátky březové kůry. Až vyšlehnou první plamínky, máme nejspíš vyhráno. Je velmi snadné získat jiskru a doutnající troud. O to složitější je rozfoukat první plamínek.

Prkénko s otvory

Prkénko s otvory

Dalšího zjednodušení můžeme dosáhnout tím, že dřík provrtáme (propálíme). Tětiva nám přestane popojíždět a můžeme vyvinout mnohem větší sílu. Ještě lepší je odvázat konce tětivy od luku a podat je někomu jinému, do každé ruky jeden konec. Pomocník potom jen střídavě tahá a společně rozděláme oheň mnohem rychleji. Stane se tak především proto, že se dá mnohonásobně zvýšit přítlačná síla na hlavici. Takto se dá oheň rozdělat do pěti minut. Je pochopitelně dobré jednu polovinu tětivy nejprve namotat na dřík. Pomocník může poté dělat delší tahy. Dřík může uvádět do pohybu i celá řada pump a různých setrvačníků. Výroba těchto zařízení je však dosti obtížná a jejich úspěšnost předčí rozdělávání lukem jen stěží. (Hlavní úskalí se projeví v okamžiku, kdy chceme, aby setrvačník umístěný na dříku udržel dřík v pohybu. Musíme mu totiž odlehčit horním přídržným dřívkem (hlavicí), aby to vůbec „utáhl“. To znamená, že máme veliké otáčky, ale malé tření v jamce. Pro zajímavost zmíním, že různé přírodní národy dotáhly pumpy až do dvojmužných zařízení.)

Provrtaný dřík

Provrtaný dřík

Každý, kdo se bude chvíli získáváním ohně třením dřev zabývat, najde si svůj „nejlepší“ způsob.

Petr

Návrh kompozitního luku

Následující článek popisuje výrobu luku jako velmi netradiční bakalářskou práci. Tým lucistnice.cz mohl celou práci sledovat krok za krokem a snad i trochu přispět drobnými radami ke zdárnému dokončení. Pokud článek nerozšíří Vaše obzory tak jako naše, doufáme, že Vás alespoň pobaví.

Když jsem si vybíral téma své bakalářské práce na katedře mechaniky FAV ZČU (Fakulty aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni), navrhl mi můj vedoucí návrh kompozitního luku, od tvarového řešení, přes počítačový model (simulaci) a výrobu až po zkoušku, jak moc se výsledný výrobek bude lišit od simulace. Nikdy jsem sice z luku nestřílel, ale nápad mě chytnul a vzal jsem to jako výzvu. Nadchla mě myšlenka, být u zrodu něčeho od první do poslední minuty.

Jenže návrh a výroba luku se brzy po prostudování různých materiálů ukázalo jako komplikovanější téma, než by se na první pohled zdálo. S porozuměním lukostřeleckému světu mi ale pomohli Petr Jindra (z týmu lucistnice.cz) a Jan Šípek. Již při sestavení počítačového modelu jsem musel přihlížet ke spoustě faktorů – výšce luku, jeho hmotnosti, tvarovému řešení, nátahové síle, délce předpětí, usnadnění výroby luku a mnohým dalším. Proto byl původní model luku počítačově optimalizován, aby nátahová síla nebyla příliš velká nebo naopak malá, luk měl slušnou účinnost, zároveň byl lehký do ruky a byl celkově dobře použitelný. K některým zjednodušením však přeci došlo, např. byl luk uvažován jako symetrický, což zjednodušilo počítačový model, kde tak bylo možno brát jen jednu polovinu. Na následujícím obrázku je vidět model ve fázi nátahu.

Počítačový model ve fázi nátahu

Počítačový model ve fázi nátahu

Po optimalizaci nadešel čas na další krok – samotnou výrobu. Uhlíková textilie byla kladena do dřevěné formy. Její vnitřek kopíroval rozměry luku. Forma byla povrchově opracována z důvodu hladkosti povrchu samotného luku.

Forma na luk (1)

Forma na luk (1)

Forma na luk (2)

Forma na luk (2)

Forma na luk (3)

Forma na luk (3)

Na uhlíkovou textilii byla přiložena mřížka pro rozvod pryskyřice, na kterou byly napojeny hadičky, přes něž byla pryskyřice vedena. Dále byla nanesena goretexová membrána, která má schopnost z jedné strany nepropouštet kapalinu (pryskyřici). Vrchní vrstvou byla vakuovací plachetka. Mezí ni a ostré rohy formy byl vložen flís, aby nedošlo k jejímu porušení. Zároveň flís rovnoměrně rozváděl vakuum. Z pod plachetky bylo docíleno odsátí vzduchu vakuovou pumpou. Po kontrole vakua externím senzorem byla infiltrována pryskyřice.

Rozvod pryskyřice (1)

Rozvod pryskyřice (1)

Rozvod pryskyřice (2)

Rozvod pryskyřice (2)

Celá doba pro vytvrzení kompozitu (ztuhnutí uhlíkové textilie s pryskyřicí v jeden celek) trvala 39 hodin a bylo využito moderního autoklávu, což je přístroj, kde probíhají reakce za vysoké teploty a tlaku a kromě vytvrzování kompozitů se používá například pro sterilizaci materiálů v lékařství.

Autokláv - přístroj, kde probíhají reakce za vysoké teploty a tlaku

Autokláv – přístroj, kde probíhají reakce za vysoké teploty a tlaku

Výsledný prototyp po vyjmutí z formy

Výsledný prototyp po vyjmutí z formy

Než však mohl být jakkoli vyzkoušen, byly mu udělány zářezy pro tětivu.

Zářezy pro tětivu

Zářezy pro tětivu

Úplně první zkouška luku byla provedena na trhacím stroji v laboratoři výzkumného centra NTIS (Nové technologie pro informační společnost). V trhacím stroji se obvykle testují materiály na tah, čili lidově řečeno, co daný materiál, či v tomto případě výrobek, vydrží. Zkouška prokázala výraznou shodu s modelem. V oblasti středu luku však docházelo k delaminaci jednotlivých vrstev, avšak po vyřešení tohoto problému je luk plně využitelný.

Zkouška luku na trhacím stroji

Zkouška luku na trhacím stroji

Hotový luk

Hotový luk

A když už nebyl důvod bát se delaminace a bylo po státnicích a obhajobě, neváhali jsme s vedoucím vyzkoušet luk naplno!

Zkouška luku (1)

Zkouška luku (1)

Zkouška luku (2)

Zkouška luku (2)

Zkouška luku (3)

Zkouška luku (3)

Jestli jste si doteď mysleli, že se na FAV (Fakultě aplikovaných věd) jen sedí za počítačem nebo počítá nějaké matika, doufám, že jsem Vás vyvedl z omylu. :-)

Pokud by kohokoli zajímaly nějaké podrobnosti, neváhejte mě kontaktovat na: vaclav.hrdlicka@seznam.cz.

Václav Hrdlička

Osage Orange

U jednoho druhu našich luků se často setkáváme s dotazy, které směřují na původ samotného luku, resp. jeho dřeva. Proto jsme se rozhodli tento druh podrobněji představit.

Osage Orange (dnes běžně používaný název i u nás), lat. Maclura pomifera, česky maclura oranžová (dříve také pomerančovka) je dvoudomý opadavý strom řadící se k čeledi Moraceae (morušovníkovité). Její plody připomínají zelené pomeranče, zralé plody mají však žlutooranžovou barvu. V našich podmínkách bohužel nestíhají dozrát do této barvy a zůstávají zelené. Na větvích rostou až dvoucentimetrové trny; její listy jsou vejčitě kopinaté, dlouhé až 15 centimetrů a na rubu hustě chlupaté. Listy se někdy využívají ke krmení bource morušového v případě nedostatku morušových listů. Vyskytuje se především v teplejších oblastech, v Čechách můžeme pomerančovku nalézt zejména v parcích na jižní Moravě, doma je pak v Texasu, Oklahomě, Arkansasu a Louisianě. V našich podmínkách dorůstá výšky 5 -8 metrů, ve své domovině však může vyrůst až do 20 metrů.

Plody Osage Orange

Plody Osage Orange

Dřevo Osage Orange bylo využíváno osadníky severní Ameriky hlavně na různá oplocení kvůli jeho schopnostem odolat hnilobě, hmyzu, i dobytku; pro tyto účely se v menší míře užívá dodnes. Kromě těchto vlastností také disponuje tuhostí, ale zároveň pružností, která ho činí způsobilým právě k výrobě luků. Přestože je tento strom vcelku běžně viditelný ve volné přírodě, zpracované dřevo najdete většinou pouze ve formě krátkých desek a méně často ve formě dlouhého řeziva, protože se kmen Osage Orange často kroutí. Barva mladého dřeva je světle žluto-oranžová. S přibývajícím stářím a díky vystavení okolním vlivům pak dřevo tmavne až do barev tmavě hnědé. S barvou dřeva Osage Orange souvisí i jeho další využití – a to získávání žluto-oranžového barviva, kterým se nahrazují například anilinové barvy. Pokud luk na našich střelnicích vezmete do ruky, sami uvidíte jeho přirozenou strukturu i barvu.

Dřevo Osage Orange

Dřevo Osage Orange

Střelba z Osage Orange

Starší dřevo, které je tmavší

Na našich střelnicích i v obchodě najdete dlouhý luk z tohoto materiálu. Maklurou nahrazujeme špatně dostupný tis, který se v minulosti na „longbow“ používal. Dřevo maklury bylo ale běžně používáno pro výrobu indiánských luků, které jsou z přední strany ještě potaženy šlachami (často se jedná o šlachy jelena wapiti). I takový indiánský luk z plání u nás můžete vyzkoušet.

Indiánský luk

Indiánský luk

Pořídit si takový luk ovšem nebyla ani dříve levná záležitost – na počátku 19. století jste za takový luk na Divokém západě zaplatili jedním koněm a sedlem. Mimo výrobu luků se také používá k výrobě rukojetí nebo nástrojů, pro které je důležitá vysoká odolnost. Dřevo pomerančovky velmi dobře a dlouho hoří. Přišlo se na to, že plody obsahují látky, které odpuzují hmyz. Proto se lidé pokoušeli vytvořit z plodů repelent. Vzhledem k nízké koncentraci těchto látek, ale skončily pokusy neúspěchem. Plod pomerančovky obsahuje i tzv. kaemferol, který snižuje riziko srdečně-cévních příhod a pomiferin, u kterého byl prokázán antioxidační a antidiabetický efekt. Ovšem i v tomto případě je největším problémem získávání této látky, pomerančovka je totiž nejedlá a vše probíhá pouze v syntetické formě.

Věděli jste, že americký prezident Franklin Delano Roosevelt zahrnul strom Osage Orange do jeho plánu tzv. Great Plains Shelterbelt? Tento projekt započal v roce 1934 a měl zabránit velkým erozím. V roce 1942 tento plán vyústil ve výsadbu 220 milionů stromů na 18.600 mil (29.900 km2).

Dominika

Tupouni – Pravidla hry

Následující text popisuje podrobná pravidla hry „Tupouni“. Zahrát si ji můžete u nás na střelnici Na půdě.

Prostor střelnice se rozčlení pomocí několika velkých papírových krabic a jednoduchých látkových závěsů. Na každou hru je možné bariery přemístit.  Každý hráč dostane luk Samandin malý a tři tupouní šípy. Jedná se o cedrový šíp bez letek s plastovým končíkem a plstěnou bambulí na špičce Takto vyzbrojení hráči se rozdělí do dvou tříčlenných týmů a každý tým umístí v rohu na své polovině
hřiště figurku tupouna (dřevěný špalík). Kolem tupouna je ochranné pásmo o poloměru 3 metry, kam protihráči nesmí vstoupit, naopak „domácí“ získají dotykem se svým tupounem ztracený herní život. Hra spočívá ve snaze obou týmů převrhnout pomocí zásahu šípem nepřátelského tupouna. Během hry je samozřejmě možné střílet tupými šípy i na protihráče a tím je připravit o herní život a donutit je k cestě za tupounem. :-) Hra končí pádem jednoho z tupounů.

Tupouni

Tupouní aréna Na půdě

Pravidla bezpečnosti:

  • Hrát mohu všichni zájemci bez ohledu na věk nebo kondici.
  • Z hřiště se odstraní terčovnice (včetně kyvadla a provazu), stojany i ostré šípy.
  • Hraje se jen v prostoru střelnice, vstup na schody ani do dalších místností není dovolen.
  • Střílí se jen nepoškozené, tupé herní šípy.
  • Šípy je možné sbírat a střílet opakovaně.
  • Všichni se pokouší mířit na tělo a nohy protihráče. (Počítají se zásahy do těla, hlavy, rukou, nohou. Neplatí zásahy do luku a šípů.)
  • Platí pouze zásahy šípem vystřeleným z luku, nikoliv šípem hozeným, nebo tzv. zapíchnutí z bezprostřední blízkosti. Platí i zásah tečovaným šípem.
  • Během hry mají všichni hráči nepřetržitě nasazené ochranné brýle.
  • Závěsy a krabice se během hry nesmí přemisťovat ani záměrně poškozovat.
  • Protihráči se během hry nesmí chytat, držet ani do sebe vrážet.

Potřeby (půjčíme Vám na místě):

  • 2 figurky tupounů (shodné předměty, které lze povalit zásahem)
  • 18 tupých šípů vybavených končíkem a bambulí
  • 6 ochranných brýlí
  • 6 luků Samandin malý
  • kartónové bedny, pytle se senem a látkové zástěny pro rozčlenění hřiště
  • popř. dvě sady rozlišovacích dresů, např. 3 černá a 3 bílá trika a los pro určení týmů
  • lékárnička

Jak střílet z luku

Každý, kdo se ptá, „jak se naučit střílet z luku,“ má před sebou dlouhou, nicméně příjemnou cestu. Je zde několik základních bodů, které je třeba hlídat, a kterým se nadále budeme v tomto článku věnovat.

1. Určení dominantního oka

Aby střelec dosáhl dobrých výsledků, je třeba určit, které oko je dominantní. To znamená, že mozek upřednostňuje vjemy, které dané oko přijímá. U většiny lidí je shodná dominantní ruka a oko, ale část populace to tak nemá. Pro určení dominantního oka vystřihněte do papíru malou štěrbinu (cca. 1 cm x 1 cm). Papír pak podržte před sebou v natažených rukách a zadívejte se na malý předmět skrz otvor a zkuste zavřít jedno oko. Pokud jste stále na předmět zaměřeni, otevřené oko je vaše dominantní. Jestli již předmět nevidíte, vaše dominantní oko je to zavřené.

2. Lukostřelecký postoj

Je nutné dodržovat správný postoj, který je základem úspěchu. Nohy jsou rozkročené minimálně na šířku ramen a obě špičky směřují stejným směrem, dopředu od těla. Tělo je potřeba držet rovně a vyvarovat se zaklánění i překlánění za lukem nebo od luku. K terči se střelec natáčí bokem, podle toho, ve které ruce drží luk. Je důležité, aby ramena byla v jedné rovině.

2 - Postoj

Správný postoj lukostřelce

3. Držení luku

Luk se drží v natažené ruce ve výši ramene. Je velmi důležité, aby střelec luk nesvíral křečovitě, naopak má být do ruky jen opřen tahem za tětivu a ostatní prsty slouží pouze k tomu, aby luku zabránily v pohybu vpřed při výstřelu. Správné držení lze nacvičit natahováním a povolováním luku v rozevřené dlani.

3 - Držení luku 2

Držení luku

4. Založení šípu a natažení luku

Většina střelců pokládá šíp na hřbetní stranu ruky, tak aby byl zajištěn kloubem ukazováku. Končík se nasazuje na tětivu tak, aby třetí (odlišně zbarvená) letka směřovala od luku. K natažení luku se používá ruka, která je blíž dominantnímu oku. Používají se dva nebo tři prsty, které buď mohou být všechny pod šípem, nebo může být šíp uložen mezi prostředníkem a ukazovákem. Při natahování je důležité mít zvednutý loket a využívat sílu zádových svalů. Pro kontrolu může druhý člověk střelci položit ruku mezi lopatky. Pokud je nátah proveden správně, měl by cítit stah svalů směrem k páteři.

4 - založení 1

Založení šípu

4 - založení 4

Držení tětivy – všechny prsty pod šípem

4 - založení 2

Držení tětivy – třemi prsty

4 - založení 3

Držení tětivy – dvěma prsty

5.Kotvící bod

Pro přesnou střelbu z luku je důležité stále dokola opakovat stejný cyklus střelby. K tomu nám pomohou kotvící body. Poté co střelec natáhne luk, přimáčkne si ruku k tváři. Je celkem jedno na jaké místo, podstatné je, aby to bylo vždy stejná poloha. Díky této technice bude zachována stejná délka nátahu luku a poloha šípu vůči terči. Obojí je důležité pro zlepšování přesnosti zásahů. Obvykle se využívají body pod bradou, pod okem nebo na tváři, ale každý si musí najít svůj kotvící bod.

5 - kotvící 1

Kotvící bod na tváři

Kotvící bod pod bradou

Kotvící bod pod bradou

6.Zamíření a vypuštění šípu

Zamíření na cíl se skládá z fyzických pohybů a uvědomění si místa, které má být zasaženo. Je důležité zaměřit se na co nejmenší bod, aby se šance přesného zásahu zvýšily. Většina střelců sleduje cíl přes hrot šípu, početně druhá největší skupina míří po celé délce šípu. Obojí jsou spolehlivé metody, jak se naučit přesně střílet. Kritickým bodem celé střelby je moment vypuštění šípu. Je potřeba aby tento úkon proběhl v naprostém klidu a uvolněnosti. Ve chvíli, kdy střelec zamíří, setrvá v této stabilní poloze a s výdechem otevře prsty ruky, které svírá tětivu se šípem. Celá vypouštěcí ruka pak plynule pokračuje pohybem vzad. Nepsané lukostřelecké pravidlo říká, že střelec má zůstat v poloze výstřelu, dokud šíp nedopadne na cíl. Zamezí se tak trhnutí rukou, nebo pohybům těla (obvyklou chybou je pohyb vpřed). Klidné vypuštění je dobré pečlivě cvičit, lze tak provádět i bez luku. Pokud se střelec před výstřelem nedokáže zklidnit nebo má z něčeho špatný pocit, je lepší luk povolit a celý nátah a zaměření zopakovat, než „zahodit“ výstřel.

Zamíření

Zamíření

7.Vyosení luku a těla

Některým střelcům pomáhá při míření, pokud naklopí luk, což je možné provést až do úhlu 45°. Stejně tak je možné i vyosit tělo střelce, kdy dojde k předklonu v oblasti beder. Jedná se o techniky, které již patří k individuálnímu stylu každého střelce. Pokud takovýto postoj lukostřelci vyhovuje, není problém, když nestojí v základním (rovném) postavení.

Vyosení luku

Vyosení luku

Vyosení těla

Vyosení těla

 

Pokud jste článek dočetli až sem, pravděpodobně máte upřímný zájem ovládnout střelbu z luku. Snad Vám přinese mnoho zábavy.

Tak ať Vám to lítá.

Začínáme s lukostřelbou

Co musím rozhodnout, než se zeptám, „Jak střílet z luku?“. Asi každý z nás kdysi obdivoval schopnosti lučištníků a většina kluků svůj luk a pár šípů měla. Sami sebe viděli jako střelce, kteří zasáhnou jakýkoli cíl, kdykoli si vzpomenou a na jakoukoli vzdálenost. Je velká škoda, že většina jich později luk odloží a jen hrstka lidí se po čase zase vrátí k relaxaci, kterou nám lukostřelba nabízí. Pokusíme se sestavit takového malého průvodce začátků se střelbou z luku a nastíníme si cestu „moderního, tradičního lukostřelce.“

Pokud máte k lukostřelbě alespoň trochu kladný vztah, tak první dojmy po několika šípech, které vystřelíte u známého, příbuzných, nebo i na naší střelnici povedou k euforii. Zkusíte totiž něco nového. Napínáte tětivu, míříte na cíl, trefujete terč… prostě soustředíte se jen na výstřel.  Uvolňuje se adrenalin, endorfiny a všechny ostatní starosti jsou v tu chvíli někde daleko, prostě úchvatný zážitek! Nadšení a radost bohužel u většiny lidí rychle „vychladne,“ a nastoupí rozum. Začnou si vysvětlovat, že nemá smysl se střelbou začínat. Omyl! Vše to příjemné Vám může lukostřelba přinášet trvale a pravidelně. Nebojte se začít. Odměna stojí za to!!!

Začátky v bodech

1. Vím, že chci začít střílet

Tento krok je nejdůležitější, pokud váháte, znovu si lukostřelbu vyzkoušejte a sami posuďte, co vám přináší…

2. Výběr vybavení – luk

Bez luku se střílet nedá, ale který luk zvolit? Nabídka je široká, ale ne každý luk, je vhodný na všechny druhy lukostřelby. Je třeba správně zvolit nejen sílu luku a jeho délku, ale i tvar a použitý materiál a samozřejmě svou roli jistě hraje i cena a vzhled. Zde je pár otázek, které je potřeba sám sobě zodpovědět.

  • Bude luk pravidelně používat i někdo jiný?
  • Jak často budu střílet?
  • Jak pečlivě se můžu o svůj luk starat?
  • Chci historicky věrnou kopii luku?
  • Kolik chci do luku investovat?

S tím, jak luk vypadá, stoupá u většiny lidí i požitek ze střelby. Je to stejné jako u oblečení. Proč tolik lidí dbá na to, aby chodili dobře oblékaní? Cítí se dobře, mají dobrý pocit a u luku je to stejné. Základem mnoha luků (vyjma kladkových) je dřevo a je škoda ho neukázat, pokud tedy nepreferujete kůži, která navíc luk chrání. Obvykle nepůsobí esteticky, když vidíte luk a už na první pohled vám připadá plastový.

Základní vybavení pro lukostřelbu

Základní vybavení pro lukostřelbu

3. Výběr vybavení – šípy

Spolu se dřevěnými luky se často používají dřevěné šípy. Kvalitní a dobře vypadající „dřeváky“ s přírodními pery vám střelecké zážitky jen umocní. Kdo by se nechtěl trefovat jen z tím, co s trochou nadsázky najde v lese za chalupou. V Čechách je nesnadné kvalitní šípy sehnat. Dobrý prodejce má šípy rozděleny podle síly luků, s kterými je vhodné je kombinovat a zajistí, že dříky jsou dostatečně dlouhé a šípy vyvážené. Hodně o kvalitě šípu napoví vizuální dojem.

4. Výběr vybavení – terčovnice

Teď už máte čím střílet a co střílet. Otázka je, do čeho. Terčovnic je na trhu mnoho a opět nastává problém s tím, co vyhovuje konkrétním podmínkám. Pokud nemáte trvalou, krytou střelnici, je potřeba vzít v potaz nejen to, jak snadno se šípy budou vytahovat, ale také, kolik námahy bude stát terčovnici na místo určení dopravit, nainstalovat a po ukončení střelby zase sbalit a přestěhovat. S umístěním terčovnice neodmyslitelně souvisí i volba místa, kde budete střílet. Kdo má zahradu, nebo stodolu, může jásat, ten kdo ne se musí porozhlédnout po jiném vhodném prostoru. Buď využít služeb již fungující střelnice, nebo objevit své, dostatečně přehledné a bezpečné místo kdesi v přírodě.

5. Výběr vybavení – příslušenství

Každý střelec pečuje o své vybavení a o sebe, je tedy vhodné si pořídit alespoň základní příslušenství pro střelbu. Bavíme se hlavně o toulci. Je škoda, když střelec s kvalitními šípy nemá toulec a své šípy přepravuje v ruce a při střelbě je má zabodnuté v zemi před sebou. Navíc Vám toulec pomůže šípy chránit. A když chráníte své šípy, chraňte i sebe. Velmi cenným pomocníkem je chránič prstů, ať již v podobě tabu (malá kožená packa), nebo střelecké rukavice. A stejně tak je potřeba ochránit i své předloktí nátepníkem, zvyšuje to Váš komfort při střelbě, jelikož vás tětiva nemůže udeřit do ruky. Vítaným pomocníkem může být i obal na luk, do kterého je luk ukládán hlavně při transportu.

Nátepník

Vhodným doplňkem je nátepník – ochrana předloktí

6. Hurá na střelbu

Již vše máte doma a plni radosti a očekávání jdete poprvé střílet z vašeho luku. V tuto fázi to jde většinou velmi dobře, ale ouha… čím víc začátečník střílí, tím to bývá horší. Jak to? Nejdůležitější je na lukostřelbu nezanevřít. Důvodů, proč se většině střelců z počátku nedaří, přesto, že když to zkoušeli dřív, šlo to výborně, je hned několik. Hlavní důvod je, že nehlídají sami sebe a dopouštějí se drobných, nicméně závažných chyb, které se načítají. Ve snaze o lepší zásah si přesouvají postoj, mění délku nátahu a nesoustředí se na výstřel, ale na zásah. Zde je potřeba zpomalit a pečlivě opakovat všechny pohyby stále stejně. Pokud zvládnete tohle, to ostatní přijde samo a věřte, že to nebude trvat dlouho. Pokud Vás naopak nudí, že jste moc dobří, zvyšte si vzdálenost, nebo zmenšete cíl, například jen malé kolečko doprostřed Vaší terčovnice.

Proč vlastně začít střílet?

Nejen, že je to zábava, ale zlepší to Vaší koncentraci, naučíte se klidu, zvýší se Vaše fyzická zdatnost, ale hlavně si výborně pročistíte hlavu, protože v okamžiku střelby, na nic jiného myslet nemůžete…

Tak ať Vám to lítá…

 

Jak naučit děti střílet z praku?

Klasické praky jsou nejen pro děti skvělá zábava. Snadno se přenáší, je levnější než luk, není nebezpečný jako kuše, střelivo i terč opatříte na každé chalupě. Navíc si jej děti mohou samy vyrobit, namalovat nebo jinak upravit. Často se ale na našich střelnicích setkáváme s názorem, že prak se hodí až pro větší děti. Není to pravda. Pokud malý střelec chce, rozhodně se střílet naučí. Na rozdíl od luku vyžaduje ale prak ještě více zručnosti a trpělivosti. Jak malé děti naučit střílet?

1) Vyrobte nebo kupte vhodný prak. Prak musí podat výkon už při krátkém nátahu a zároveň nesmí být příliš silný. Z našich praků lze doporučit vidličku, duo, nebo aero. Tenká guma 6×1 mm je pro děti ideální. Pokud potřebujete změnit délku, snadno sami posunete uzlík. Náhradní guma je levná a skladem.

Klasický prak Aero

Klasický prak Aero

2) Opatřete prak provázkem proti vysmeknutí. Malým dětem se někdy stane, že jim prak vyklouzne z přední ruky. Je-li v tu chvíli natažená guma, může uvolněný prak udeřit střelce do tváře. Zranění zřejmě nebude vážné, ale rozhodně dost nepříjemné aby odradilo od dalších pokusů. Vyklouznutí lze snadno zabránit. Všechny naše praky mají v dolní části držadla otvor. Vezměte pevný provázek, asi půl metru, oba konce svažte. Vzniklé očko prostrčte otvorem v držadle praku a uvažte na smyčku. Tímto očkem prostrčí střelec ruku dřív než chytí prak.

SAM_0053

Prak Aero s ochrannou smyčkou

Prak Aero 2

Prak Aero s ochrannou smyčkou.

3) Střílejte jen bezpečné projektily. Dobré jsou hliněné kuličky, nebo malé oblázky. Ocelové a gumové kuličky se mohou odrážet! Nepoužívejte zezačátku štěrk, ani nic jiného ostrého. Může dojít k poranění ruky držící prak.

4) Na přední ruku můžete použít i rukavici. Omezíte riziko poranění projektilem.

5) Vyrobte se si vhodný terč. Děti uvítají když se zásah výrazně projeví. Vhodná jsou dřevěná prkénka stojící na hraně, která i po letmém zásahu ihned přepadnou. Děti je mohou pomalovat a můžete tak vytvořit třeba kulisu hradu. Stejně si můžete upravit také klasickou kartónovou krabici. Nestřílejte na skleněné nádoby, plastové či kovové lahve (hrozí odraz).

Ať se daří! Tým lucistnice.cz

2014-05-04 Beroun

Máme za sebou premiéru našeho stánku na hrnčířských trzích v Berouně. Řekla bych, že docela úspěšnou. I přes naše obavy, zamítnutou střelnici, mou nezkušenost a sobotní nepřízeň počasí jste nás nenechali na holičkách. Děkujeme. Těší nás, že jsme mohli také přispět k oživení berounského náměstí. Dalo nám to inspiraci, další náměty k přemýšlení a zlepšování se. Doufáme, že jsme ve vás vzbudili zájem a nadšení, nebo alespoň chuť přijet se za námi podívat na některý z hradů, na kterých máme střelnice. Velice rádi Vás tam uvidíme.  Těším se na Vás! (Ať už na stánku, či na střelnici.)

Přeji Vám krásné dny plné přesných zásahů!

Inna

2014-05-01 ZOO Plzeň

May Day 2014 aneb střelci v plzeňské ZOO

Ve čtvrtek 1. května jsme rozložili své ležení, vlastně saky paky v podobě dvou terčů, zástěny a několika zbraní (luků a kuší) v plzeňské zoologické zahradě. Konal se tu charitativní den May Day a kromě nás střelců návštěvníkům ZOO zpestřily návštěvu akce jako malování na obličej nebo zapojení se do různých šetřivých projektů o vodě, skladování potravin, likvidaci bioodpadu nebo třeba o šetrné turistice.

Zkušeně jsme vybalovali věci z auta na místě Y – na travnaté ploše před africkým pavilonem. Lenka tu přesně před rokem začala střílet a Petr rovněž znal ZOO už z dob dávno minulých. Možná i proto nám šlo všechno hezky a rychle od ruky.

Bylo hned jasné, kde co rozestavit, aby bylo na střelnici dobře vidět a zároveň aby bylo střílení co nejbezpečnější. Nejprve jsme sestavili a ukotvili zástěnu. Díly do sebe pasovaly, stačilo jen najít správnou stranu či díru. Dál bylo třeba prodloužit nohy terčovým stojanům, napnout luky a zjistit, kde je záchod. Lenka se převlékla do historických šatů a než jsme si párkrát vystřelili, už tu byli první návštěvníci.

Samotný den pak utekl tak rychle, že ho podezírám z dopingu. Nejprve jsem pozorovala a poslouchala, jak Lenka s Petrem návštěvníkům střelnice vysvětlují a ukazují jak střílet, kdy střílet, jak stát, na co se zaměřit, jak vypilovat techniku. Pak přišla řada i na mě a já provázela příchozí, především děti, celým střílením. Když jsem si nevěděla rady, stačilo mrknout očkem a pomoc přišla sama. Díky!

Kolem poledne jsme už byli sehraní natolik, že jsme se plynule vystřídali u oběda. Nebylo ale moc času si říct, kdo si na čem pochutnal. Návštěvníků bylo tak akorát, aby nás naplno zaměstnali. A když jich zrovna bylo míň, využili jsme chvíle pro střílení nebo jsme hráli hru „ptej se, co tě zajímá, a já odpovím či vysvětlím“.

Odpoledne přišli Innes a Jirka, který mě vzal na nádraží. Ještě teď na mě lučištníci s láskou vzpomínají, neboť jsem jim v kapse bundy odvezla všechny zbylé stravenky. Hlady snad neumřeli,  v šest je totiž čekala tajná schůzka s Jiřkou Pešovou – koordinátorkou celého dne. Ta spolu s kolegy vyhodnotila letošní May Day den jako „jeden z nejpovedenějších v historii našeho společného snažení“ a všem zúčastněním děkuje„…za možnost si hrát, soutěžit i střílet ostré šípy za milé instruktáže sličných lukostřelců.“

Ája