Výběr střely do předovky

Ve třetím článku série o předovkách se pan Javůrek zaměřil na to, jak vybrat střelu do předovky. Pokud jste první články nečetli, seznamte se s předovkami

Jak mnozí tuší, střely se vyrábí z olova. Ovšem ne ze stejného olova, jako jsou projektily do moderních zbraní, které jsou navíc legované dalšími kovy pro zvětšení tvrdosti. Hlavně předovek jsou vyrobeny z jiného materiálu, ale co je ještě výraznější – u moderní zbraně se střela natlačí do drážek obrovským tlakem, který se vyvine díky zažehnutému prachu v náboji, kdežto u předovky se střela musí do drážek natlačit ručně. To vyžaduje střely měkké, tedy z čistého olova. Na trhu je spoustu typů střel pro předovky, ovšem ne všechny jsou do předovek skutečně vhodné.

Na mnohých stránkách najdeme jak sférické střely (kule), tak ogivální střely pod názvy „závaží“, „střely do praku“ a podobně, i když dle uvedení přesných ráží jde o střely do předovek. Tyto názvy jsou používány, protože mnozí výrobci nemají licenci na výrobu střeliva. Ovšem i u těchto střel nejsou všechny typy vhodné, protože ty které jsou odlité z olova s příměsemi, jsou pak tvrdší. Do střely odlité z měkkého olova lze udělat vryp nehtem. Tvrdší střely nejsou pro použití do předovek vhodné. Nejlepší je koupit střely přímo od výrobců předovek, případně si střely odlévat doma. Vše od malé tavící pícky až po licí kleště lze za rozumný peníz koupit.

Jak už bylo uvedeno, střely jsou buď sférické, což jsou obyčejné kule, nebo ogivální – což je válec se špičkou a drážkami, do kterých se nanáší mazivo na střely. U tohoto tvaru však krom obyčejných ogiválů dělí střely ještě na střely kompresní a expanzní. Příkladem jsou kompresní střely střely „real“, které jsou v zadní části užší a lépe tak navedou při nabíjení střelu do hlavně. Až teprve drážky, které jsou blíže ke špičce střely, se pořádně zaříznou do drážek vývrtu. Dále střely „maxiball“, které mají širší a hlubší mazací drážky. Kompresní se jim říká proto, že při zážehu prachu, v okamžiku kdy tlak uvádí střelu do pohybu, tento tlak způsobí stlačení zadní části střely (kompresi), díky čemuž se stlačí, rozšíří a důkladně se zařízne do drážek hlavně, přičemž stlačení střely ještě způsobí vytlačování maziva z mazacích drážek a o to výrazně lepší efekt mazání. Expanzními střelami jsou střely nazývané „Minie“. Mají v zadní části dutinu, jako je tomu například u známé diabolky. Tyto střely se vybírají tak, aby byly v hlavni volnější. Expanzní se jim říká proto, že se při výstřelu díky tlaku v hlavni a dutině v zadní části střely roztáhne (expanduje) a zařízne se do drážek v hlavni (utěsní ji). Aby takto fungovaly, je potřebná větší navážka prachu, než u ostatních typů střel.

Střela do předovky - Real

Střela do předovky – Real

Výběr střely podle hlavně

Jak vidno, druhů střel je mnoho, ale volnost ve výběru střely zase až takový není. Při výběru je nutno brát v úvahu mechanické, kinetické a balistické vlastnosti střely. Koule poletí díky svému tvaru vždy tam, kam ji zbraň vystřelí. U ogiváních střel je takový problém, že střela je v první polovině díky zúžení do špičky lehčí (těžiště má tedy za polovinou), tudíž se má snahu za letu převracet a tím se vychylovat z letové dráhy. Tomu se musí zabránit dostatečně rychlou rotací střely, kterou vyvolá gyroskopický efekt a střele tak nedovolí se za letu převracet. Jenže předovky se dělají s různě rychlými vývrty. U pušek je to zpravidla od 1 – 20″ až po 1 – 66″. Toto vyjádření znamená, na jakou vzdálenost udělá střela jednu otočku kolem své osy. 1 – 20″ znamená, že střela se otočí jednou kolem dokola na délce pohybu 20″ – tady rotuje velmi rychle. Naopak u vývrtu 1 – 66″ udělá střela jednu otáčku na 66″, tedy má třetinovou rotaci.

Střela do předovky - Minie

Střela do předovky – Minie

Ogivální střely, jak obyčejné, maxiball i real, je potřeba střílet z hlavní s rychlým vývrtem – doporučená stoupání vývrtu jsou u pušek od 1 – 20″ do 1 – 48″. Pomalejší vývrty už nevytvoří dostatečnou rotaci pro udržení střely v přímém letu, střela se za letu převrací a tím se vychyluje z dráhy. Naopak pro sférické střely jsou vhodné hlavně s pomalejšími vývrty, zpravidla od 1 – 48″ po 1 – 66″, případně hlavně hladké . Pokud bychom kuli nabili do rychlého vývrtu, kulová střela která je v hlavni zaříznutá do drážek jen na velmi malé ploše, došlo by díky rychlosti ke stržení tohoto zaříznutí do drážek (po obvodu by jí drážky otrhaly),  kule by už neměla kulový tvar a letěla by také nepravidelně. Pouze vývrt 1 – 48″ je obecně brán jako univerzální, do kterého je možné nabíjet jak sférické, tak ogivální střely. Střely s označením „minie“, přestože jde o střely ogivální, je možné je použít jak v rychlých vývrtech, tak i v pomalejších, protože díky dutině v zadní části mají těžiště posunuté oproti ostatním ogiválům více dopředu a nevyžadují tudíž tak rychlou rotaci, jako plné ogivály. To je ovšem za cenu větší dávky prachu.
Jaké stoupání vývrtu má vaše hlaveň najdete vyražené přímo na hlavni. Pokud ne, lze to zjistit zasunutím těsného vytěráku do hlavně, na tyči vytěráku si uděláte rysku a vytěrák pomalu vytahujete. Jakmile se tyč otočí jednou dokola, změříte délku vysunutí tyče v mm a přepočtete na palce (1″ = 25,4 mm)

Střela do předovky - Minie (průřez)

Střela do předovky – Minie (průřez)

U pistolí je to samozřejmě stejné, výrobci ve většině případů používají díky krátké hlavni rychlejší stoupání vývrtu, často 1 – 16″. U pistolí je nutné brát v úvahu fakt, že se používají nižší navážky prachu. Kdyby se dala stejná navážka prachu jako u pušky, střela by  vyletěla z hlavně dřív, než by všechen prach stihl shořet a ten by hořel ještě po výmetu a tedy bez účinku. Z toho důvodu jsou u pistolí menší rychlosti střel, nehrozí tak akutně jako u pušek stržení kule v hlavni a je tedy možné u konkrétní pistole a rychlého vývrtu použít kuli. Samozřejmě je v takovém případě to vhodné nepřehánět prachovou navážkou, flast a kuli vybrat tak, aby byla v hlavni opravdu těsně.

Poznámka:
Častým dotazem od majitelů pistolí je, jakou maximální navážku prachu mohou použít, aby zvýšili nevelký výkon pistolí. Věřte, že je to zbytečné, a více než 2g/30gr prachu nemá smysl ládovat. Výkon to nezvýší, protože hlavně pistolí jsou krátké a rychlost hoření černého prachu taková, že při navyšování navážky už prach nestihne shořet v hlavni, ale hoří ještě po výmetu střely už mimo hlaveň. Takže krom zvětšení ohnivých efektů při výstřelu se nic pozitivního zvyšováním navážky nestane.

Střela do předovky - Maxiball

Střela do předovky – Maxiball

Dále je potřeba vybírat střely podle ráže a způsobu jejich nabíjení. Sférické střely – kule se nabíjí do flastru (vysvětlení později). Proto je třeba vybírat střely o něco menší ráže, než je hlaveň. Například pro hlavně ráže .45 je třeba použít kuli menší, například .440, .445, aby zbylo v hlavni místo pro flastr, který střelu obaluje. Ogivály se nabíjí do hlavně “natvrdo”, tedy bez flastru, a proto musí být v hlavni těsné. Kupované ogivální střely už mají zpravidla podle ráže zbraně správný rozměr, u koulí si musíme vybrat ráži podle tloušťky flastru.

Výpočet vhodnosti vývrtu hlavně pro ogivální střely

To co bylo doposud uvedeno o rychlosti vývrtu vůči ogiválním střelám, je pouze orientační, ale zpravidla postačí. Pokud si chcete vypočítat, jaká délka vývrtu (na jednu otočku střely), podle konkrétní ogivální střely, je to možné podle vzorce:

Délka vývrtu = (D2 x K)/L

Délka vývrtu – délka vývrtu v mm na jednu otočku střely (pro délku v palcích je třeba výsledek vydělit 25.4)
D – průměr střely (mm)
K – opravná konstanta, pro střely do prům. 7 mm > K=200, pro střely nad 7 mm >  K=160
L – délka střely (mm)

Výsledkem je maximální délka vývrtu na jednu otočku pro danou střelu.

Např.: máme střelu o průměru 11.5 mm, délky 25 mm

vypočteme (11.52 x 160)/25 = 846.4 mm, což je 33.3″.

Správně by tedy měla být délka vývrtu 1:33″ a kratší (tím pádem i rychlejší).

Tento výpočet je uveden spíše jako zajímavost. U běžné střelby z předovek opravdu není nutné zacházet tak daleko, postačí, když se střelec drží předchozích doporučení pro sférické, či ogivální střely.

Vše doposud psané platí jako obecné doporučení. V reálu je ale potřeba vše vyzkoušet na konkrétní zbrani, protože ve skutečnosti hraje roli podstatně více okolností, a střely které vyhovují jedné zbrani, nemusí vyhovovat jiné zbrani byť se stejným stoupáním. Dalšími  okolnostmi jsou mimo jiné hloubka drážek v hlavni, délka hlavně, počet drážek vůči hloubce, atp. Dokonce se nemusí stejně chovat dvě stejné zbraně od jednoho výrobce. Je třeba si uvědomit, že jsou to jen střelby schopné repliky (zlé jazyky říkají hračky) a normy zde nehrají tak velkou roli jako u drahých moderních zbraní na plášťové střely. U “šmoudíků” bude nutné laborovat vždy po jakékoliv změně – po změně střely, flastru, maziva, atd. Stejně tak po každé změně je nutné znovu laborovat s optimální navážkou prachu.

První kroky s předovkou

Představujeme vám druhý článek ze série o předovkách, od pana Františka Javůrka. Stejně jako v článku „Seznámení s předovkami“, i tady jsme provedli jen malé úpravy a děkujeme panu Javůrkovi za poskytnuté informace a možnost jeho poznatky šířit dál.

I přes povědomou znalost zásad bezpečnosti práce se zbraní, je dobré si těch pár nejzákladnějších rad zopakovat. Neboť “letící střelu nezastavíš” a “utržené prsty ani po přišití už pořádně fungovat nebudou”.

Perkusní předovka

Perkusní předovka

  1. To, co držíte v ruce je smrtící zbraň. Proto nikdy nemiřte tam, kam byste nechtěli vystřelit.

  2. Nikdy nepoužívejte do předovek jiný střelný prach, než černý!

  3. Nikdy nesypejte prach do zbraně a neládujte střelu, pokud je na pistonu nasazena zápalka (sundejte i vypálenou zápalku, aby mohl při ládování kule unikat z hlavně tlak)

  4. Prach nesypejte do hlavně přímo z prachovnice – vždy použijte odměrku mimo prachovnici a z té teprve dávkujte prach do hlavně! V hlavni můžou zůstat žhavé spaliny z předchozího výstřelu a šlehnutí z hlavně do prachovnice = granát v ruce.

  5. Kohout mějte pořád na bezpečnostním ozubu. Zápalku na piston nasaďte a na plno kohout natáhněte, až když míříte do cílového prostoru.

  6. Než získáte zkušenosti a odhad, nespleťte si u dávek prachu gramy a grainy. Pokud nasypete do hlavně 30 gramů místo 30 grainů, skončí to moc špatně – nejen pro zbraň.

  7. Nikdy nepřekračujte maximální povolenou navážku prachu!

 

Váhy a míry používané ve střelectví

Nejprve je vhodné upozornit na jednu možnou záludnost. U střel a prachů je možné se setkat s odlišnými váhovými jednotkami – tvz. grainy (gr). Splést si grainy (gr) s gramy (g) může mít fatální následky! Například dávka prachu 30 gr (grainů) znamená 2 g (gramy). Pokud by v případě záměny těchto jednotek šlo do hlavně 30 g prachu, skončilo by to velmi špatně. Úrazy v těchto případech mají drastické a trvalé následky. Takže jak na přepočet těchto jednotek?

1 g = 15,4  gr

1 gr = 0,065 g

Stejně jako u váhy střel a prachu se lze setkat s odlišnými jednotkami i u ráží. U zbraní kulových (ne brokových) se ráže označuje v palcích. Například označení ráže .45, nebo 45 znamená 0.45”, což je přesně 11,43 mm. Ráže .50 je 12,7 mm. Výběr správného rozměru střely je ale podstatně složitější, než jen podle ráže. Např. pro ráži 45 budeme vybírat jiný průměr u sférické střely (koule) a jiný průměr u ogivální střely (průřez ve směru osy má tvar paraboly). A aby to nebylo jednoduché, i u ogiváních typů střel je třeba vybírat jiné průměry u střely “real” a jiný u “minie”. O tom podrobněji v článku o nabíjení a střelách.

U brokových zbraní číslo ráže značí počet stejných kulí odlitých z jedné libry olova. Pokud se z jedné libry odlije 12 stejných kulí, jejich průměr je ráže 12. Tedy čím menší číslo, tím větší průměr hlavně.

Jak na začátky

Pro úplné začátečníky je dobré začít s nejrozšířenější zbraní, tj. zbraní s perkusním systémem zápalu. Jak tedy takový perkusní systém funguje? Na hlavni, do které ústím nasypeme černý (!) střelný prach a naládujeme střelu, je v zadní části našroubován/nalisován “drum”, což je dutý váleček (může být řešeno i jinak) na konci uzavřený šroubem a do něj je svrchu našroubován “piston”. Jedná se o další dutý kónický váleček, jehož dutina se směrem k drumu zužuje. Na tento piston se nasazuje perkusní zápalka, do které při výstřelu udeří kohout. Zápalka má na dně nanesenu třaskavinu – zpravidla třaskavou rtuť. Po zapálení zápalky jde plamen pistonem přes zúžení na jeho spodním konci – “zátravku” do drumu spojeného s hlavní. Zde zapálí prachovou navážku a vymete střelu z hlavně. Zúžené místo v pistonu má, i přes na první pohled nelogičnost, důležitý účel. Pokud by zde zúžení nebylo, při zapálení prachu v hlavni by tlak vystřelil z pistonu zápalku a silou by natáhl kohout. Tento zpětný zášleh z pistonu by šel do očí střelci. Občas se toto skutečně stane, když dojde k propálení zátravky. Proto je bezpodmínečně nutné při střelbě z předovek používat střelecké brýle! Pokud se piston používá delší dobu, k postupnému propalování otvoru samozřejmě dochází. To zjistíme z chování kohoutu po výstřelu – při zvětšení průměru otvoru v pistonu začne postupně docházet k částečnému natahování kohoutu na první bezpečnostní ozub se současným vyhozením zápalky z pistonu. Což je signálem k urychlené výměně pistonu.

Perkusní zámek

Perkusní zámek

 

Křesadlové zbraně jsou o něco méně rozšířené, jejich obsluha je složitější. Místo pistonu mají nad zátravkou “pánvičku”, na kterou je nutné po nabití hlavně prachem a střelou nasypat jemný střelný prach (jedná se o jiný prach, než do hlavně a nelze je zaměňovat).  Pánvička se zaklopí “kovadlinkou” a po spuštění kohoutu, ve kterém je uchycen křesací kámen, dopadne šikmo na kovadlinku, kterou tím odklopí, přičemž jiskry které takto vykřeše, zapálí střelný prach na pánvičce. Ten přes zátravku prošlehne do komory hlavně s navážkou prachu, který zapálí a vymete střelu z hlavně.

Vznikají zde občasné problémy. Křesadlové zbraně je vhodné obsluhovat až po seznámení s problematikou předovek a s praxí s perkusními zbraněmi.

Křesadlový zámek

Křesadlový zámek

Co se týče typu zbraně, doporučuje se upřednostnit pušku před pistolí. Pušky mají  podstatně větší výkon, ale hlavně přesnost. Kdo se opravdu s perkusní puškou naučí, může v přesnosti střelby konkurovat dobrým střelcům s moderními dlouhými zbraněmi. Pro začátečníky je vhodnou první puškou docela levná Deerhunter r.45 od španělské firmy Ardesa. Skutečně není nutné na učení utrácet desítky tisíc za špičkové zbraně. Ardesa je na trhu nejlevnější. Kvalita je samozřejmě níže, než třeba lepší a o něco dražší Investarm nebo ještě dražší Pedersoli, nicméně vyloženě špatné nejsou. Většinou nejhorší z celého “kompletu” je ten, co tu zbraň drží.

Z oblasti předovek je tu ještě jedna zvláštnost. Jsou to tzv. in-line předovky. Jde o moderní zbraně s pistonem v ose hlavně zezadu, s moderním vzhledem, plastovým pažbením a možností osazení puškohledem. Je to novodobý americký typ, určený pro lov zvěře (v US je lov předovkami povolen). Ten kdo má rád historii, se těmto zbraním pravděpodobně vyhne. S in-line předovkami není možné se zúčastnit soutěží předovek, ani různých westernových střeleckých akcí.

Jaké doplňky budete potřebovat

  • Prachovnice nebo roh na prach

  • Odměrky na prach

  • Starter – dřevěná palička, opatřená krátkým nabijákem

  • Nabiják – je součástí všech zbraní, ale zpravidla je dřevěný (lepší je mosazný)

  • Klíč na pistony, šroubováky podle šroubů na zbrani

  • Doporučené je mít alespoň jeden náhradní piston

  • Jehla na čištění zátravky

  • Oleje – mazací (hustější) a konzervační (řídký- WD40, konkor)

  • Sadu čištění na konkrétní ráži- speciálně na předovky! [(kartáče jsou konstruované tak, aby se v hlavni nemohly vytrhnout z úchytu)

  • Střelecké brýle!

 

Prachovnice

Prachovnice

 

Roh na prach

Roh na prach

 

Starter

Starter

 

Černý prach Vesuvit LC

Černý prach Vesuvit LC

Seznámení s předovkami

Zbraně provází člověka už od počátků jeho existence a předovky zaujímají velkou část této historie. Vypovídají také nemálo o zručnosti a vynalézavosti našich předků.

Střelba z předovek je nádherná, romantická zábava, nicméně oproti střelbě z moderních zbraní je velmi náročná na teoretické znalosti a hlavně bezpečnost – např. pouhý průstřel končetiny z moderní pistole často stačí v nemocnici odborně ošetřit, pokud se stane to samé u olova z předovky ráže .50, končí to jistou amputací končetiny. U moderní zbraně si lze koupit hotové náboje, dát je do zásobníku a střílet. U předovek je nutné znát typy střel, umět vybrat střelu podle vývrtu hlavně, spočítat navážku prachu a vybrat tu nejvhodnější podle typu střely, hlavně nebo vzdálenosti. Mimo jiné je třeba se také naučit vybrat a namíchat to nejvhodnější mazivo pro střely či fleky atd. Také je nutné pořád myslet na bezpečnost, protože na rozdíl od moderních zbraní s moderním jednotným nábojem, u předovek lze snadno přehnat dávku prachu a tím tlak v hlavni. Neboť jak už bylo zmíněno, “čistý průstřel”, který není ještě život ohrožující, u těchto zbraní prakticky neexistuje.

Předovka

Perkusní předovka

Hlavním pozitivem je ale i skutečnost, že na předovky s doutnákovým, kolečkovým, křesadlovým a perkusním systémem (jednoranné či dvouranné) není třeba zbrojní průkaz. Jedná se podle zákona o zbraních a střelivu o zbraně kategorie “D”, tedy volně prodejné. Pozor, u revolverů a jiných víceranných zbraní je už zbrojní průkaz zapotřebí – jedná se o zbraně kategorie “C”, tedy o zbraně podléhající ohlášení. Nutno podotknout, že předovky se nesmí nosit viditelně, nabité, a jak je výslovně uvedeno v zákoně, střílet s nimi lze pouze na střelnici! Podrobněji v zákoně o zbraních a střelivu č. 119/2002 Sb.

Co jsou to předovky?

Všechny zbraně nabíjené zpředu ústím hlavně, s doutnákovým, kolečkovým, křesadlovým a perkusním zámkem. Jsou to historické zbraně, ale i přes časté úšklebky moderních střelců jsou to zbraně přesné a po staletí úspěšně používané na celé Zemi nejen v různých konfliktech, ale i k lovu a nezřídka k vyrovnávání osobních účtů, křivd a cti. Byly to zbraně poctivé a kvalitní, protože byly vyráběny dílensky, mistry puškaři, a ne jako dnes, sériově.

Pro dnešní zájemce o střelbu z těchto zbraní se pochopitelně vyrábí střelby-schopné repliky, s nimiž jsou pořádány soutěže, ale i zábavné westernové akce ve velké části světa.

Nicméně vzhledem k tomu, že i tyto dnešní repliky jsou svým způsobem každý kus originál, protože zde neplatí tak přísné normy jako u zbraní na jednotný náboj, nelze zpracovat celkově jednoznačný návod na střelbu z těchto zbraní, a proto to od vás bude vyžadovat hodně laborování a zkoušení, než se dopracujete k solidním výsledkům ve střelbě.

Tento článek je prvním ze série o předovkách, jejíž autorem je pan František Javůrek. Dovolujeme si články zveřejnit s drobnými úpravami a panu Javůrkovi tímto děkujeme za poskytnuté materiály.

Zákon o zbraních a lukostřelba

Pojďme se podívat na luky a kuše z pohledu legislativy. Na všech trzích i střelnicích na tohle narážíme a mnoho zákazníků se nás ptá, jak to vlastně je. Český zákon o zbraních (119/2002Sb.) lze rozhodně zařadit do skupiny těch zákonů, které se povedly (sami posuďte jak je tato skupina velká). Nastavení podmínek získání zbrojního průkazu lze považovat za přiměřené. Skutečnost, že svobodný občan má právo (splní-li podmínky) mít zbraň není ve světě vůbec samozřejmá. A tak u jinak zdařilého zákona působí přílepek o mechanických zbraních jako apendix, který na poslední chvíli před schválením někdo tužkou dopsal, ale nedomyslel.

Zbraně jsou u nás rozděleny do čtyřech kategorií. Za kriterium lze považovat jejich „nebezpečnost“ nebo možná účinnost. Rozdělení je v kostce zhruba následující:

  • Zbraně kategorie A, pro jejichž držení potřebujete zvláštní „výjimku“, jsou různé zbraně automatické, speciálně upravené, obecně spíš vojenského charakteru, jen výjimečně v „domácím“ držení.
  • Zbraně B buď umožňují rychlou a účinnou střelbu a/nebo je lze vzhledem k velikosti nosit skrytě, obecně pistole.
  • Třetí skupina, označená C, jsou zbraně převážně lovecké, dlouhé, bez velkého zásobníku.
  • Poslední kategorie obsahuje zbytek a tak mezi „déčky“ najdeme vzduchovky, zbraně historické, málo výkonné flobertky, ale také některé zbraně mechanické.

Doslovně v zákoně najdete definici: „mechanické zbraně s napínací silou větší než 150 N“. Co z toho vyplývá? Pokud Váš luk magickou hranici 150 Newtonů překročil, jedná se o zbraň. Sice pouze o kategorii D, takže není zapotřebí zbrojní průkaz, stačí být 18 letým občanem, ale jinak se naplno projeví nedomyšlenost zákona. Takže střílet z takového luku můžete pouze na střelnici (otázkou zda kulové nebo brokové).

Střelnice Na půdě

Střelnice Na půdě

Skutečný problém je ale někde jinde. Lze spíš ocenit snahu autora použít pro sílu jednotku Newton odpovídající SI, místo zažitých (a velmi nevhodných) liber. Výrobci luků ale udávají sílu převážně v librách, takže nezbývá než se pokusit o přepočet. Většina „znalců“ začne prohlášením, že 150 N = 15 kg. (Hruška rovná se jablko. Kdyby to viděl Luboš Vejvoda, mimořádně skvělý učitel fyziky na střední průmyslové škole, kterou jsem nakonec dokončil, asi by křičel. Hodně křičel. A u toho by nikdo z Vás (a to mi věřte) nechtěl být.) Gravitační zrychlení, které jste možná v sedmé třídě zaokrouhlili na deset, je ve skutečnosti 9,80665 a ještě se liší podle toho, jak daleko od rovníku zrovna jste. Takže nikoliv 15 kg ale spíš 15,3 kg je správná hodnota.

Přepočet mezi kilogramy a librami někdo používá 1 libra=0,5 kg, někdo 1 libra = 0,45 kg ale z hlediska fyziky je správnou hodnotou 0,45359237. Jak lze snad už dobře vidět, je zdánlivě jednoduchá definice v praxi poněkud problematická. (ad absurdum podle stejné logiky, na Měsíci se stane zbraní luk až od asi 200 liber)

Zakládání šípu

Zakládání šípu

Největší potíže ovšem přináší něco jiného. Pokud měříte 150 cm, natahujete luk do jiné délky než někdo, kdo má 2 metry. A je asi jasné, že stejný luk má pro dva takto různé lidi jinou sílu. A kde je tedy myšleno těch 33 liber, 15 kg, nebo 150 N? Po třiceti centimetrech? Po 31 palcích? Nebo těsně před tím než luk praskne?

A pokud se i na tomto shodneme, jak chcete tu sílu vlastně měřit? Existuje nějaká prováděcí vyhláška? Cejchované přístroje? Doporučený postup? Ne. Běžně prodávané siloměry jsou velmi nepřesné a v čase a teplotě nestálé pružiny. Zejména u slabších luků lze sílu udanou výrobcem považovat spíš za kvalifikovaný odhad.

Je proto dojemné, když nás a určitě i ostatní výrobce čas od času nějaký blbeček udá za nelegální prodej zbraní. Několikrát jsme se zkusili cvičně udat i sami. Chudáci policisté nevědí kudy kam. Prohlédnou si naše zázemí, popovídáme a podáme si ruce. Zkusili jsme dokonce navštívit i CUZZS („zkušebna“). Ani tady nevědí, co říct. I tady ocenili, že děláme věci poctivě a bezpečně. Rozseknout, kdy luk je a není zbraň jde těžko.

Střelba z předovky

Střelba z předovky

Připusťme, že některé z luků v naší nabídce jsou zbraně. (Pro jistotu: Jsme držiteli platné zbrojní koncese a všech potřebných oprávnění. Můžeme Vám klidně prodat i kulovnici nebo vyrobit revolver. Můžeme nejen prodávat, ale i vyrábět zbraně.)

A co se tím mění? Jsou nebezpečnější? Bylo by dobré prohlásit za zbraně i auta, které zabijí mnohem víc lidí než luky? Nebo cigarety? A co když někoho umlátíte židlí, zakážou se v hospodách židle? Začneme zakazovat venkovským klukům nože jako v Británii? Budou teď muset mít teroristi platný zbrojní průkaz?

Pokud se o zbraních jako takových a hlavně o vztahu lidí a zbraní chcete dozvědět víc, doporučujeme skvělou knihu Ecce homo armatus od pana Ondřeje Čady. Ke stažení je kniha ve formátu PDF na adrese http://www.ocs.cz/EHA/Ecce%20Homo%20Armatus.pdf.

Petr

Křesadla

Pokračujeme v krátkém seriálu o rozdělávání ohně. Ze zcela jiného soudku než všechny předchozí je křesání. Teplo v tomto případě nevzniká třením, ale nárazem dvou kusů někdy různého, někdy shodného materiálu. Nejjednodušší je použít dva kameny, zpravidla křemeny nebo pazourky.

Postup je zřejmý. Chytíme každý do jedné ruky a údery o sebe se snažíme vykřesat jiskru do troudu rozsypaného na pevné podložce o něco níž. Vypadá to velmi prostě, i tady je ovšem třeba chytit ten správný „grif“. Někdy nám totiž vylétne spousta jisker a všechny jako naschvál mimo troud, velmi často do podložky jednou rukou vrazíme, někdy nám upadne i kámen, jindy troud rozfouká vítr. Dva kameny (i když se dají v nouzi snadno najít) nejsou nejvhodnější spojení. Ani dvě „železa“.

Křesání pomocí křesadla a pazourku

Křesání pomocí křesadla a pazourku

Teprve kámen a „železo“ je ta pravá dvojice. Jako kámen je nejlepší pazourek. Když ho ztratíme, nebo rozbijeme a od obchodníků ze severu žádný nevyžebráme, poslouží i obyčejný křemen. Zkoušel jsem křesat o skálu i o kamenné schody a jde to. Je důležité, aby nejen pazourek, ale i křemen nepocházely z vody, jezera, či řeky. Má to prý špatný vliv a pazourek vysychá i několik let. Železem je myšlena nějaká ocel. Kdejaký vesnický kovář má svůj „zaručeně nejlepší“ postup na její získání. Je to však nadmíru obtížné. Často se objevují různá podomácku vyrobená křesadla, třeba z překovaných (nebo i nepřekovaných) podkovářských rašplí a pilníků.

Ocelové křesadlo a pazourek

Ocelové křesadlo a pazourek

Pro křesání je možné použít coby troud i zuhelnatělé předměty (třeba bavlnu – v nějakém obalu necháme shořet bez přístupu vzduchu kousek prostěradla, dřevo – ráno posbíráme nedohořelé uhlíky z ohniště nebo papír) a předměty nasycené různými alchymistickými výdobytky (používá se třeba rychlosůl – sanitr v bavlněné látce). Místo rozprostření těchto netradičních troudů na podložce je můžete držet přímo v dlani s kamenem. Ten, kdo se spoléhá na to, co v přírodě nenajde, může používat i křesadla z pilníků. Zuhelnatělá halena totiž chytne nejen od kvalitního křesadla, ale i od hůře zapalující pilníkové jiskry. Zde budiž vyslovena velká výhoda takových pilníkových křesadel – na jedno křísnutí vylétne větší množství jisker. Do zuhelnatělého plátna chytíte jiskru do několika vteřin. Nám otrlým stejně dobře opět poslouží i trouchnivé dřevo (opět třeba jasan), smíchané s mechem, a za křesadlo si raději připlatíme. Kvalitní křesadlo je z velmi tvrdé, prvotřídní uhlíkaté oceli. Je však také velmi křehké a snadno se rozbije. Dáváme přednost masivnímu kusu s dlouhou křesací ploškou.

Pazourek

Pazourek

Kvalitní křesadlo má hladkou křesací plochu, různé druhy vrubování jen ničí kámen. Z vlastní zkušenosti jsem přesvědčen, že vrubování nevylepší křesací schopnost. Je-li kvalitní křesadlo vybaveno vrubováním, neslouží toto vrubování patrně ke křesání, ale k rozmělňování troudu. Ke křesání pak slouží jiná hrana. Jehla u křesadel slouží k napíchnutí a přenesení jiskry.

Postup křesání je v podstatě dvojí. Buď držíme křesadlo šikmo k troudu zapřené koncem o podložku a pazourkem po něm „kloužeme“ k troudu. Skoro všechny jiskřičky nám tak skáčou do troudu. Často ale narazíme kamenem do podložky a rozsypeme si tak troud. Druhá možnost je držet kamen nejlépe tupou hranou (asi 90°) proti křesadlu asi stopu nad podložkou a pohybovat pouze křesadlem. Pohyb provádíme prudce a kamen se snažíme jen „olíznout“ křesadlem, kterým pohybujeme po kružnici, nikoliv přímo. To by jistojistě vedlo k urážení hran kamene, v horším případě k rozbití křesadla. Už jsem takhle taky nějaká rozbil, věřte mi.

Někdy jsou k vidění i různá mechanická (třeba u palných zbraní – křesadlovek) a umělecká křesadla. Pracují nejspíš úplně stejně. Obsahují pazourek (dříve se také používal o něco horší pyrit) i kus oceli. Jen jejich táta kovář byl hravý umělec a klobouk dolů před jeho uměním. Přidáním pružiny ke křesadlu vznikne mechanismus, který je připraven k okamžitému použití jediným stisknutím spouště. Taková křesadla umožňují pohodlnější obsluhu, co pobaví přátele u krbu (třeba tím, že mají tvar mrože a při pohledu vzhůru nohama obtloustlé trpaslice) nebo umožní rozdělat používáním jedné ruky. Dnes je takovým kompaktním křesadlem obyčejný zapalovač. Existují i neocelová křesadla (zkoušel jsem osobně titanovou ocel a přes první slibné dojmy nestojí za moc). Báječně fungují moderní hořčíkové tyčky.

Různé tvary křesadel

Různé tvary křesadel

Na obrázku jsou běžné tvary křesadel. U prvního a posledního hrozí uražení hrany kamenu hranou křesadla. U třetího uražení hranou nehrozí, je však tenké, a tak snadno praskne při nepřesné ráně o kámen. Výhody obou využívá druhé křesadlo. Platí však, čím delší křesadlo, tím lepší. Čtvrtý typ byl prý používán na Divokém západě a to, jak kolonizátory, tak posléze i indiány.

Křesadlo s jehlou

Křesadlo s jehlou

Křesá se o obě hrany pilníku. Nikoliv o vrubovanou plochu. Jedná se spíš o věcičku nevhodnou na cesty. Ale třeba i hospodský musí každé ráno rozdělat v krbu.

Křesadlový nůž

Křesadlový nůž

Někteří dobrodruzi používají zadní (tupou) stranu nože ke křesání. Jedná se o zvláštní nůž za tímto účelem vyrobený. Křesání není příliš praktické, ale v nouzi přijde oheň a tedy i to nejhorší křesadlo často vhod.

Špatný způsob křesání

Špatný způsob křesání

Správný způsob křesání

Správný způsob křesání

Na prvním obrázku je vyobrazeno špatné křesání. Křesadlo je příliš skloněno a pohybuje se po přímce – rozbije se o kámen a hrana kamene je příliš ostrá – uštípne se. Na druhém obrázku je vše v pořádku.

Petr

Rozdělávání ohně

Pro pohodlnější život v přírodě (a mnohdy i ve městech) je oheň důležitý, takřka nezbytný. Zahání šelmy, můžeme si na něm opéct jídlo, hřeje prokřehlé ruce (ať už opuštěným lovcům či třeba bezdomovcům) a v neposlední řadě svítí. Jen ten, kdo je opravdu zvyklý přežívat pod širým nebem i v těch nejhorších časech, ví, jak může být rozdělávání náročné a namáhavé. Nejlepší školou je zde zkušenost a nejlepším studentem trpělivost.

Rozfoukávání ohně

Rozfoukávání ohně

Zvykli jsme si, že často stačí jen otočit knoflíkem, použít zapalovač či sirky a plamínek už plápolá. Nejen v časech dávno minulých však mají původní způsoby rozdělání ohně svoje místo. Zeptám-li se, co budete určitě potřebovat, ocitnete-li se (třeba po pádu letadla) na pustém ostrově, řeknete asi nůž. Já však nemyslel ostrov někde v Karibiku s tanečnicemi oděnými v kokosové skořápky a sukně z květů. Měl jsem na mysli ostrov někde dál od rovníku. Co takové Novosibiřské ostrovy? Trváte na noži? Teď vás asi napadne teplé oblečení nebo spíš oheň. Je několik způsobů, jak ho získat. Dovolte mi Vám je představit.

Úder blesku

První ze způsobů se používá snad jen v knihách a neuvěřitelných vyprávěních starých námořníků, totiž využití blesku při bouři. Jen málokdy máme čas čekat na bouři a jen málokdy blesk něco zapálí (a pokud zapálí, budou tam stejně dřív hasiči). Navíc při bouři často prší, což pravděpodobnost úspěšného založení ohně jen sníží.

Alchymie

Jako způsob druhý, pro nás obyčejné smrtelníky také nevhodný, uvádím alchymii. Nejrůznější barevné a smradlavé serepetičky dokáží rozdělat oheň jako mávnutím kouzelného proutku. Ovšem práce s nimi je jen pro odborníky a těžko se shání. Pro nás je tahle cesta těžko kontrolovatelná, nebezpečná a nejistá. Dnes tento způsob reprezentují obyčejné sirky, víceméně vhodné i pro amatéry. Těžko je ale hledat na pustých ostrovech.

Optika

Třetí způsob je také záležitostí ponejvíce alchymistů, vědátorů a různých experimentátorů. Mám na mysli různé kusy skel, přes něž kočka vypadá jako tygr a palec vaší nohy třeba půl metru dlouhý. Tato skla (myslím teď obyčejné lupy) jsou často velmi vzácná a drahá. Zvláště v divočině nebo ve středověku se s nimi nesetkáme. Ačkoliv se to nezdá (Vždyť ve filmech je to vždy tak jednoduché!), jejich ovládání vyžaduje jistou zkušenost. Navíc mají jeden velký zádrhel: potřebují k rozdělání sluneční svit. My však potřebujeme oheň zvláště v noci a ve špatném počasí.

Někdy můžete slyšet o nahrazení lupy dvěma vypouklými skly od hodinek, mezi které se dá voda. Účinek se prý dá ještě zlepšit, je-li ve vodě bublina. Kdo z vás nosí dvoje hodinky? A mají oboje vypouklá skla? Ne? To je smůla. Ne, ani tento způsob není nejlepší.

Seděl jsem kdysi před domem a pomocí lupy propálil díru do krabičky od rumových pralinek; můj kamarád lupou maloval do asfaltu sprosté obrázky. Vyzkoušel jsem mnohokrát, že i do dřeva se dají lupou vypalovat obrazy. Na skutečné zapálení, ne doutnání, máte šanci jen kolem poledne a ještě budete potřebovat moc dobrý troud, abyste uspěli.

Tření dřev

Pomalu se dostáváme k praktičtějším způsobům rozdělávání ohně v přírodě. Vzpomínáte si na naučné obrázky v tábornických příručkách s lukem, dřívkem a prkýnkem, kterým jsme nikdy nikdo moc nerozuměl? Pojďme si to zkusit vysvětlit podrobněji, srozumitelněji a lépe.

Tření dřev

Tření dřev

Základem úspěchu je tření. Třením vzniká teplo, to je známá věc. Víme-li jak na to, můžeme poměrně snadno dosáhnout zápalné teploty troudu. Nespornou výhodou této metody je i fakt, že všechny potřebné rekvizity poměrně snadno opatříme někde v lese.

Mechanismy tření jsou dvojího druhu. Buď uděláme drážku v prkénku a tu soustavně projíždíme hrotem klacíku sem a tam, nebo uděláme v prkénku jamku a v té hrotem klacíku točíme. Při posuvném pohybu se nám na jedné straně tvoří hromádky „vyšoupaných“ pilin. Tam vznikne jiskra a na ní nasypeme troud. Tento způsob je velmi namáhavý.

Zdá se, že je vždy výhodnější rotace klacíku (dřík) než posuvný pohyb. Prkénko i klacík jsou zpravidla zhotoveny z měkkého dřeva, například lípy. Zkoušeli jsme různé kombinace a na jinou tak úspěšnou jsme nepřišli. Rozhodně se neosvědčilo nic tvrdého a nic smolného.

Samotný pohyb provádíme buď ručně, nebo pomocí různých aparátů. Na posuvný pohyb klacíku v drážce se snad žádná vylepšení nenajdou, zato na točení vznikla celá řada důmyslných pomůcek.

Roztáčení pomocí druhého dřívka s jamkou

Roztáčení pomocí druhého dřívka s jamkou

Nejjednodušší je „kvedlání“, kdy klacík svíráme mezi dlaněmi obou rukou a pohybujeme s nimi střídavě sem tam. Je vhodné dlaně nejprve potřít něčím mírně lepivým, třeba včelím voskem. Musím Vás ale varovat, je to dřina – v mém případě nebyla snaha nikdy korunována úspěchem, respektive ohněm. Jen v největší nouzi bych to zkoušel znovu.

Kvedlání dřívkem pomocí dlaní

Kvedlání dřívkem pomocí dlaní

Daleko menší námahu vyvineme, když jednou rukou držíme klacík shora pomocí druhého dřívka s jamkou (někdo používá jako držátko kámen s vhodnou jamkou, což se mi neosvědčilo). Pomocné dřívko však děláme z tvrdého dřeva a ještě jamku, je-li to možné, namastíme nějakým tukem (používám obyčejné vepřové sádlo a do druhé dírky si ho připravím vždy pořádnou zásobu). V jamce je menší tření a klacík se snáze točí. Této části říkáme hlavice, a protože ji lze používat stále dokola, bývá často umělecky vyzdobena.

Dřívko s jamkou

Dřívko s jamkou

Druhou rukou držíme luk. Jeho tětiva je omotána kolem dříku, který je roztáčen pohybem luku. Tento způsob je jedním z nejpoužívanějších. Pod prkénko je vhodné dát rovnou podložku, třeba další prkénko. Jamka je na rozdělávacím prkénku spojena s okrajem prkénka zářezem. Každý, kdo tento způsob používá, má nějaký svůj způsob dělání zářezu. Jeden tvrdí, že má být co nejužší, jiný jej záměrně rozšiřuje. Jamku, její okolí, místo pod jamkou (tedy místo, kam se budeme rozděláváním provrtávat – podložku) i zářez zasypeme troudem.

Roztáčení dřívka pomocí luku

Roztáčení dřívka pomocí luku

Troud je sypká směs snadno hořlavých látek. I na troud má každý svůj recept. Osvědčenými typy jsou staré seno, trouchnivé dřevo snad všech stromů (skvělé výsledky mi poskytl jasan a bříza), lipové lýko, jemné části mechu nebo složitě upravované houby (troudníky).

Troud

Troud

Právě do troudu musíme chytit jiskru, která třením vznikne. Kdy je „hotovo“ zpravidla dopředu nepoznáme. Není totiž pravda, že když se kouří z prkénka, máme „chycenou“ jiskru. Zde se vyplatí točit raději déle, byť by to chvilku bylo zbytečně. Potom prudce vytáhneme dřík a opět přisypeme troud. V kopičce troudu jiskra dlouho vydrží, a tak můžeme v klidu začít rozfoukávat. I na to je třeba mít připravenou nějakou surovinu, často mech, opuštěná ptačí hnízda, seno, listí nebo trávu, kterou doutnající troud obalíme a přidržíme, abychom jej neodfoukli. Je velmi výhodné přidat tenké plátky březové kůry. Až vyšlehnou první plamínky, máme nejspíš vyhráno. Je velmi snadné získat jiskru a doutnající troud. O to složitější je rozfoukat první plamínek.

Prkénko s otvory

Prkénko s otvory

Dalšího zjednodušení můžeme dosáhnout tím, že dřík provrtáme (propálíme). Tětiva nám přestane popojíždět a můžeme vyvinout mnohem větší sílu. Ještě lepší je odvázat konce tětivy od luku a podat je někomu jinému, do každé ruky jeden konec. Pomocník potom jen střídavě tahá a společně rozděláme oheň mnohem rychleji. Stane se tak především proto, že se dá mnohonásobně zvýšit přítlačná síla na hlavici. Takto se dá oheň rozdělat do pěti minut. Je pochopitelně dobré jednu polovinu tětivy nejprve namotat na dřík. Pomocník může poté dělat delší tahy. Dřík může uvádět do pohybu i celá řada pump a různých setrvačníků. Výroba těchto zařízení je však dosti obtížná a jejich úspěšnost předčí rozdělávání lukem jen stěží. (Hlavní úskalí se projeví v okamžiku, kdy chceme, aby setrvačník umístěný na dříku udržel dřík v pohybu. Musíme mu totiž odlehčit horním přídržným dřívkem (hlavicí), aby to vůbec „utáhl“. To znamená, že máme veliké otáčky, ale malé tření v jamce. Pro zajímavost zmíním, že různé přírodní národy dotáhly pumpy až do dvojmužných zařízení.)

Provrtaný dřík

Provrtaný dřík

Každý, kdo se bude chvíli získáváním ohně třením dřev zabývat, najde si svůj „nejlepší“ způsob.

Petr

Návrh kompozitního luku

Následující článek popisuje výrobu luku jako velmi netradiční bakalářskou práci. Tým lucistnice.cz mohl celou práci sledovat krok za krokem a snad i trochu přispět drobnými radami ke zdárnému dokončení. Pokud článek nerozšíří Vaše obzory tak jako naše, doufáme, že Vás alespoň pobaví.

Když jsem si vybíral téma své bakalářské práce na katedře mechaniky FAV ZČU (Fakulty aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni), navrhl mi můj vedoucí návrh kompozitního luku, od tvarového řešení, přes počítačový model (simulaci) a výrobu až po zkoušku, jak moc se výsledný výrobek bude lišit od simulace. Nikdy jsem sice z luku nestřílel, ale nápad mě chytnul a vzal jsem to jako výzvu. Nadchla mě myšlenka, být u zrodu něčeho od první do poslední minuty.

Jenže návrh a výroba luku se brzy po prostudování různých materiálů ukázalo jako komplikovanější téma, než by se na první pohled zdálo. S porozuměním lukostřeleckému světu mi ale pomohli Petr Jindra (z týmu lucistnice.cz) a Jan Šípek. Již při sestavení počítačového modelu jsem musel přihlížet ke spoustě faktorů – výšce luku, jeho hmotnosti, tvarovému řešení, nátahové síle, délce předpětí, usnadnění výroby luku a mnohým dalším. Proto byl původní model luku počítačově optimalizován, aby nátahová síla nebyla příliš velká nebo naopak malá, luk měl slušnou účinnost, zároveň byl lehký do ruky a byl celkově dobře použitelný. K některým zjednodušením však přeci došlo, např. byl luk uvažován jako symetrický, což zjednodušilo počítačový model, kde tak bylo možno brát jen jednu polovinu. Na následujícím obrázku je vidět model ve fázi nátahu.

Počítačový model ve fázi nátahu

Počítačový model ve fázi nátahu

Po optimalizaci nadešel čas na další krok – samotnou výrobu. Uhlíková textilie byla kladena do dřevěné formy. Její vnitřek kopíroval rozměry luku. Forma byla povrchově opracována z důvodu hladkosti povrchu samotného luku.

Forma na luk (1)

Forma na luk (1)

Forma na luk (2)

Forma na luk (2)

Forma na luk (3)

Forma na luk (3)

Na uhlíkovou textilii byla přiložena mřížka pro rozvod pryskyřice, na kterou byly napojeny hadičky, přes něž byla pryskyřice vedena. Dále byla nanesena goretexová membrána, která má schopnost z jedné strany nepropouštet kapalinu (pryskyřici). Vrchní vrstvou byla vakuovací plachetka. Mezí ni a ostré rohy formy byl vložen flís, aby nedošlo k jejímu porušení. Zároveň flís rovnoměrně rozváděl vakuum. Z pod plachetky bylo docíleno odsátí vzduchu vakuovou pumpou. Po kontrole vakua externím senzorem byla infiltrována pryskyřice.

Rozvod pryskyřice (1)

Rozvod pryskyřice (1)

Rozvod pryskyřice (2)

Rozvod pryskyřice (2)

Celá doba pro vytvrzení kompozitu (ztuhnutí uhlíkové textilie s pryskyřicí v jeden celek) trvala 39 hodin a bylo využito moderního autoklávu, což je přístroj, kde probíhají reakce za vysoké teploty a tlaku a kromě vytvrzování kompozitů se používá například pro sterilizaci materiálů v lékařství.

Autokláv - přístroj, kde probíhají reakce za vysoké teploty a tlaku

Autokláv – přístroj, kde probíhají reakce za vysoké teploty a tlaku

Výsledný prototyp po vyjmutí z formy

Výsledný prototyp po vyjmutí z formy

Než však mohl být jakkoli vyzkoušen, byly mu udělány zářezy pro tětivu.

Zářezy pro tětivu

Zářezy pro tětivu

Úplně první zkouška luku byla provedena na trhacím stroji v laboratoři výzkumného centra NTIS (Nové technologie pro informační společnost). V trhacím stroji se obvykle testují materiály na tah, čili lidově řečeno, co daný materiál, či v tomto případě výrobek, vydrží. Zkouška prokázala výraznou shodu s modelem. V oblasti středu luku však docházelo k delaminaci jednotlivých vrstev, avšak po vyřešení tohoto problému je luk plně využitelný.

Zkouška luku na trhacím stroji

Zkouška luku na trhacím stroji

Hotový luk

Hotový luk

A když už nebyl důvod bát se delaminace a bylo po státnicích a obhajobě, neváhali jsme s vedoucím vyzkoušet luk naplno!

Zkouška luku (1)

Zkouška luku (1)

Zkouška luku (2)

Zkouška luku (2)

Zkouška luku (3)

Zkouška luku (3)

Jestli jste si doteď mysleli, že se na FAV (Fakultě aplikovaných věd) jen sedí za počítačem nebo počítá nějaké matika, doufám, že jsem Vás vyvedl z omylu. :-)

Pokud by kohokoli zajímaly nějaké podrobnosti, neváhejte mě kontaktovat na: vaclav.hrdlicka@seznam.cz.

Václav Hrdlička

Osage Orange

U jednoho druhu našich luků se často setkáváme s dotazy, které směřují na původ samotného luku, resp. jeho dřeva. Proto jsme se rozhodli tento druh podrobněji představit.

Osage Orange (dnes běžně používaný název i u nás), lat. Maclura pomifera, česky maclura oranžová (dříve také pomerančovka) je dvoudomý opadavý strom řadící se k čeledi Moraceae (morušovníkovité). Její plody připomínají zelené pomeranče, zralé plody mají však žlutooranžovou barvu. V našich podmínkách bohužel nestíhají dozrát do této barvy a zůstávají zelené. Na větvích rostou až dvoucentimetrové trny; její listy jsou vejčitě kopinaté, dlouhé až 15 centimetrů a na rubu hustě chlupaté. Listy se někdy využívají ke krmení bource morušového v případě nedostatku morušových listů. Vyskytuje se především v teplejších oblastech, v Čechách můžeme pomerančovku nalézt zejména v parcích na jižní Moravě, doma je pak v Texasu, Oklahomě, Arkansasu a Louisianě. V našich podmínkách dorůstá výšky 5 -8 metrů, ve své domovině však může vyrůst až do 20 metrů.

Plody Osage Orange

Plody Osage Orange

Dřevo Osage Orange bylo využíváno osadníky severní Ameriky hlavně na různá oplocení kvůli jeho schopnostem odolat hnilobě, hmyzu, i dobytku; pro tyto účely se v menší míře užívá dodnes. Kromě těchto vlastností také disponuje tuhostí, ale zároveň pružností, která ho činí způsobilým právě k výrobě luků. Přestože je tento strom vcelku běžně viditelný ve volné přírodě, zpracované dřevo najdete většinou pouze ve formě krátkých desek a méně často ve formě dlouhého řeziva, protože se kmen Osage Orange často kroutí. Barva mladého dřeva je světle žluto-oranžová. S přibývajícím stářím a díky vystavení okolním vlivům pak dřevo tmavne až do barev tmavě hnědé. S barvou dřeva Osage Orange souvisí i jeho další využití – a to získávání žluto-oranžového barviva, kterým se nahrazují například anilinové barvy. Pokud luk na našich střelnicích vezmete do ruky, sami uvidíte jeho přirozenou strukturu i barvu.

Dřevo Osage Orange

Dřevo Osage Orange

Střelba z Osage Orange

Starší dřevo, které je tmavší

Na našich střelnicích i v obchodě najdete dlouhý luk z tohoto materiálu. Maklurou nahrazujeme špatně dostupný tis, který se v minulosti na „longbow“ používal. Dřevo maklury bylo ale běžně používáno pro výrobu indiánských luků, které jsou z přední strany ještě potaženy šlachami (často se jedná o šlachy jelena wapiti). I takový indiánský luk z plání u nás můžete vyzkoušet.

Indiánský luk

Indiánský luk

Pořídit si takový luk ovšem nebyla ani dříve levná záležitost – na počátku 19. století jste za takový luk na Divokém západě zaplatili jedním koněm a sedlem. Mimo výrobu luků se také používá k výrobě rukojetí nebo nástrojů, pro které je důležitá vysoká odolnost. Dřevo pomerančovky velmi dobře a dlouho hoří. Přišlo se na to, že plody obsahují látky, které odpuzují hmyz. Proto se lidé pokoušeli vytvořit z plodů repelent. Vzhledem k nízké koncentraci těchto látek, ale skončily pokusy neúspěchem. Plod pomerančovky obsahuje i tzv. kaemferol, který snižuje riziko srdečně-cévních příhod a pomiferin, u kterého byl prokázán antioxidační a antidiabetický efekt. Ovšem i v tomto případě je největším problémem získávání této látky, pomerančovka je totiž nejedlá a vše probíhá pouze v syntetické formě.

Věděli jste, že americký prezident Franklin Delano Roosevelt zahrnul strom Osage Orange do jeho plánu tzv. Great Plains Shelterbelt? Tento projekt započal v roce 1934 a měl zabránit velkým erozím. V roce 1942 tento plán vyústil ve výsadbu 220 milionů stromů na 18.600 mil (29.900 km2).

Dominika

Tupouni – Pravidla hry

Následující text popisuje podrobná pravidla hry „Tupouni“. Zahrát si ji můžete u nás na střelnici Na půdě.

Prostor střelnice se rozčlení pomocí několika velkých papírových krabic a jednoduchých látkových závěsů. Na každou hru je možné bariery přemístit.  Každý hráč dostane luk Svišť a tři tupouní šípy. Jedná se o cedrový šíp bez letek s plastovým končíkem a plstěnou bambulí na špičce Takto vyzbrojení hráči se rozdělí do dvou tříčlenných týmů a každý tým umístí v rohu na své polovině
hřiště figurku tupouna (dřevěný špalík). Kolem tupouna je ochranné pásmo o poloměru 3 metry, kam protihráči nesmí vstoupit, naopak „domácí“ získají dotykem se svým tupounem ztracený herní život. Hra spočívá ve snaze obou týmů převrhnout pomocí zásahu šípem nepřátelského tupouna. Během hry je samozřejmě možné střílet tupými šípy i na protihráče a tím je připravit o herní život a donutit je k cestě za tupounem. :-) Hra končí pádem jednoho z tupounů.

Tupouni

Tupouní aréna Na půdě

Pravidla bezpečnosti:

  • Hrát mohu všichni zájemci bez ohledu na věk nebo kondici.
  • Z hřiště se odstraní terčovnice (včetně kyvadla a provazu), stojany i ostré šípy.
  • Hraje se jen v prostoru střelnice, vstup na schody ani do dalších místností není dovolen.
  • Střílí se jen nepoškozené, tupé herní šípy.
  • Šípy je možné sbírat a střílet opakovaně.
  • Všichni se pokouší mířit na tělo a nohy protihráče. (Počítají se zásahy do těla, hlavy, rukou, nohou. Neplatí zásahy do luku a šípů.)
  • Platí pouze zásahy šípem vystřeleným z luku, nikoliv šípem hozeným, nebo tzv. zapíchnutí z bezprostřední blízkosti. Platí i zásah tečovaným šípem.
  • Během hry mají všichni hráči nepřetržitě nasazené ochranné brýle.
  • Závěsy a krabice se během hry nesmí přemisťovat ani záměrně poškozovat.
  • Protihráči se během hry nesmí chytat, držet ani do sebe vrážet.

Potřeby (půjčíme Vám na místě):

  • 2 figurky tupounů (shodné předměty, které lze povalit zásahem)
  • 18 tupých šípů vybavených končíkem a bambulí
  • 6 ochranných brýlí
  • 6 lukůSvišť
  • kartónové bedny, pytle se senem a látkové zástěny pro rozčlenění hřiště
  • popř. dvě sady rozlišovacích dresů, např. 3 černá a 3 bílá trika a los pro určení týmů
  • lékárnička

Jak střílet z luku

Každý, kdo se ptá, „jak se naučit střílet z luku,“ má před sebou dlouhou, nicméně příjemnou cestu. Je zde několik základních bodů, které je třeba hlídat, a kterým se nadále budeme v tomto článku věnovat.

1. Určení dominantního oka

Aby střelec dosáhl dobrých výsledků, je třeba určit, které oko je dominantní. To znamená, že mozek upřednostňuje vjemy, které dané oko přijímá. U většiny lidí je shodná dominantní ruka a oko, ale část populace to tak nemá. Pro určení dominantního oka vystřihněte do papíru malou štěrbinu (cca. 1 cm x 1 cm). Papír pak podržte před sebou v natažených rukách a zadívejte se na malý předmět skrz otvor a zkuste zavřít jedno oko. Pokud jste stále na předmět zaměřeni, otevřené oko je vaše dominantní. Jestli již předmět nevidíte, vaše dominantní oko je to zavřené.

2. Lukostřelecký postoj

Je nutné dodržovat správný postoj, který je základem úspěchu. Nohy jsou rozkročené minimálně na šířku ramen a obě špičky směřují stejným směrem, dopředu od těla. Tělo je potřeba držet rovně a vyvarovat se zaklánění i překlánění za lukem nebo od luku. K terči se střelec natáčí bokem, podle toho, ve které ruce drží luk. Je důležité, aby ramena byla v jedné rovině.

2 - Postoj

Správný postoj lukostřelce

3. Držení luku

Luk se drží v natažené ruce ve výši ramene. Je velmi důležité, aby střelec luk nesvíral křečovitě, naopak má být do ruky jen opřen tahem za tětivu a ostatní prsty slouží pouze k tomu, aby luku zabránily v pohybu vpřed při výstřelu. Správné držení lze nacvičit natahováním a povolováním luku v rozevřené dlani.

3 - Držení luku 2

Držení luku

4. Založení šípu a natažení luku

Většina střelců pokládá šíp na hřbetní stranu ruky, tak aby byl zajištěn kloubem ukazováku. Končík se nasazuje na tětivu tak, aby třetí (odlišně zbarvená) letka směřovala od luku. K natažení luku se používá ruka, která je blíž dominantnímu oku. Používají se dva nebo tři prsty, které buď mohou být všechny pod šípem, nebo může být šíp uložen mezi prostředníkem a ukazovákem. Při natahování je důležité mít zvednutý loket a využívat sílu zádových svalů. Pro kontrolu může druhý člověk střelci položit ruku mezi lopatky. Pokud je nátah proveden správně, měl by cítit stah svalů směrem k páteři.

4 - založení 1

Založení šípu

4 - založení 4

Držení tětivy – všechny prsty pod šípem

4 - založení 2

Držení tětivy – třemi prsty

4 - založení 3

Držení tětivy – dvěma prsty

5.Kotvící bod

Pro přesnou střelbu z luku je důležité stále dokola opakovat stejný cyklus střelby. K tomu nám pomohou kotvící body. Poté co střelec natáhne luk, přimáčkne si ruku k tváři. Je celkem jedno na jaké místo, podstatné je, aby to bylo vždy stejná poloha. Díky této technice bude zachována stejná délka nátahu luku a poloha šípu vůči terči. Obojí je důležité pro zlepšování přesnosti zásahů. Obvykle se využívají body pod bradou, pod okem nebo na tváři, ale každý si musí najít svůj kotvící bod.

5 - kotvící 1

Kotvící bod na tváři

Kotvící bod pod bradou

Kotvící bod pod bradou

6.Zamíření a vypuštění šípu

Zamíření na cíl se skládá z fyzických pohybů a uvědomění si místa, které má být zasaženo. Je důležité zaměřit se na co nejmenší bod, aby se šance přesného zásahu zvýšily. Většina střelců sleduje cíl přes hrot šípu, početně druhá největší skupina míří po celé délce šípu. Obojí jsou spolehlivé metody, jak se naučit přesně střílet. Kritickým bodem celé střelby je moment vypuštění šípu. Je potřeba aby tento úkon proběhl v naprostém klidu a uvolněnosti. Ve chvíli, kdy střelec zamíří, setrvá v této stabilní poloze a s výdechem otevře prsty ruky, které svírá tětivu se šípem. Celá vypouštěcí ruka pak plynule pokračuje pohybem vzad. Nepsané lukostřelecké pravidlo říká, že střelec má zůstat v poloze výstřelu, dokud šíp nedopadne na cíl. Zamezí se tak trhnutí rukou, nebo pohybům těla (obvyklou chybou je pohyb vpřed). Klidné vypuštění je dobré pečlivě cvičit, lze tak provádět i bez luku. Pokud se střelec před výstřelem nedokáže zklidnit nebo má z něčeho špatný pocit, je lepší luk povolit a celý nátah a zaměření zopakovat, než „zahodit“ výstřel.

Zamíření

Zamíření

7.Vyosení luku a těla

Některým střelcům pomáhá při míření, pokud naklopí luk, což je možné provést až do úhlu 45°. Stejně tak je možné i vyosit tělo střelce, kdy dojde k předklonu v oblasti beder. Jedná se o techniky, které již patří k individuálnímu stylu každého střelce. Pokud takovýto postoj lukostřelci vyhovuje, není problém, když nestojí v základním (rovném) postavení.

Vyosení luku

Vyosení luku

Vyosení těla

Vyosení těla

 

Pokud jste článek dočetli až sem, pravděpodobně máte upřímný zájem ovládnout střelbu z luku. Snad Vám přinese mnoho zábavy.

Tak ať Vám to lítá.